Na první trampskou osadu v Čechách jezdívala paní Alena parníkem z Prahy. „Trávili jsme zde celé léto, do Prahy jsme se vraceli jen na zimu. Po cestě jsme mazali karty, takže čtyřhodinová cesta utekla jako voda,“ vypráví paní Alena. Jelikož se do vltavského meandru od kotviště parníku nedá dojet autem, vše se tahalo na zádech nebo přivezlo loďkou.

V dřevěných a chudě zařízených chatkách býval družný život. V osadě nebyla elektřina ani voda, prádlo se pralo na valše. „Dveře jsme nechávali otevřené, říkali jsme si mezi sebou teto a strejdo. Jezdil mezi nás i první trampský písničkář strejda Jarka Mottl a komik Jarda Štercl,“ vypráví. „Zpívalo se a hrálo na kytaru, hodně se hrál i volejbal. Zvali jsme mezi sebe i trampy z jiných osad a pořádali turnaje. Pro děti byly zase dětské dny,“ vzpomíná.

„Jednou k nám přijel Mirek Virch, umělec z Národního divadla. Za odpoledne nachytal plnou vaničku kaprů. Nechal svolat celou osadu a všem je rozdal. Takhle se tehdy žilo,“ říká. „Po večerech se sedávalo u petrolejky. Ženský taky chodily za chlapama na druhý břeh,“ směje se.

Lidé z osady si mezi sebou hodně pomáhali. „My jsme byli z těch chudších. Jeden z kamarádů tátovi půjčil dokonce peníze na stavbu chatky,“ vypráví paní Alena. Její otec však později dostal vyhazov z práce. „Komunisté ho vyhnali z podniku aerovky ve Kbelích, protože byl rebel. Jeden z trampů měl ale továrnu na barvy a laky, tak ho zaměstnal. Továrnu mu později stejně sebrali, tak šel táta dělat do mlýna do Arneštovic a za námi jezdil na víkendy. V Arneštovicích natřel například střechu kostela,“ říká. Na trampské hnutí byla později krátká i ruka StB. „Měli jsme pro ně připravené pohoštění, ale nikdy nepřišli,“ směje se pamětnice.

Paní Alena si dodnes pamatuje den, kdy v padesátých letech romantické místo navždy pohřbila Slapská přehrada. „Nejkrásnější byl zvuk svatojánských proudů. Řeka si hučela a bublala. Všichni Ztracenkáři jsme tehdy stáli kolem břehu a ten zvuk najednou ustal. Byl to tak hrozný okamžik, všichni jsme se rozbrečeli,“ vzpomíná.

Její chatka ale stála vysoko a stojí dodnes. „Už tam ale nejezdím, musí se jít pěšky čtyři kilometry a to už dnes neujdu,“ říká. „Na poloostrůvku Mravenčák stával na skále nádherný totem. Zemřelí Ztracenkáři tam mají dodnes lístečky. Hádám, že jsem poslední žijící tramp ze Ztracenky,“ dodává.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.