Walter Fischl se narodil v roce 1932 v německém Düsseldorfu. Oba jeho rodiče pocházeli z Československa a do Německa odjeli za prací. Walterův otec Rudolf Fischl byl český Němec od Žatce, maminka Lucie, rozená Fischerová, pocházela z bohaté rodiny židovských podnikatelů ze Znojma. Když záhy po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala v Německu platit první protižidovská opatření, Rudolf se s Lucií rozvedl.

Lucie tak přišla o alespoň částečnou ochranu, kterou poskytovalo „smíšené“ manželství, a s malým synem se vrátila do Československa. V Praze našla práci koncipientky, bylo ale nemožné skloubit práci a péči o dítě. Waltera proto odvezla ke své matce do Znojma. Babička Berta Fischerová o něho pečovala do roku 1938.

Po Mnichovské dohodě Znojmo připadlo Říši a Fischerovi se museli rozhodnout, zda se přihlásí k německé, nebo k české národnosti. Mluvili německy, ale jako Židé stáli před jasnou volbou. „Nechtěli být za žádnou cenu Němci. Přihlásili se k češství,“ uvedl Walter.

Babička Berta tak musela opustit svou vilu, odešla k příbuzným do Třebíče. Šestiletého Waltera si k sobě do Prahy vzala maminka Lucie. Ten tehdy česky uměl jen špatně. „Máma se rozhodla, že nechce mít s němčinou nic společného, a tak mě dala do české školy. Měl jsem tam hned od začátku problémy, ostatní děti se na mě dívaly skrz prsty.“

Všichni odešli do koncentráku

Lucie s obavami sledovala vývoj politické situace. V Německu poznala sílu protižidovských nálad, a ještě před vypuknutím druhé světové války proto Bertu přesvědčila, aby úředně stvrdila, že Lucii počala mimo manželské lože – a ta tedy není dcerou jejího židovského manžela, ale jistého znojemského knihkupce, tehdy již nežijícího Němce jménem Loos, jehož doklady se ženám podařilo zakoupit.

Díky Loosovu fiktivnímu otcovství se Lucie z pohledu nacistických rasových zákonů stala „židovskou míšenkou” – a vůči nim uplatňovali nacisté po většinu války přece jen méně likvidační politiku než vůči „plnokrevným Židům”.

Byl nejvyšší čas pomýšlet na záchranu. Po obsazení zbytku Československa se působnost říšských zákonů rozšířila i na území nově vzniklého protektorátu. Včetně těch o diskriminaci Židů. První transporty z území protektorátu vyjely na podzim roku 1941. V polovině následujícího roku doprovázel Walter babičku Bertu na nádraží v Třebíči.

„Bylo mi deset let a na to, jak jedeme na to seřadiště – na to nedokážu zapomenout. Měli jsme dvoukolák a na něm byly kufry, s babičkou jel její nejmladší syn, byl lékař. Odcházeli spolu do Terezína. Teta Greta pak šla s manželem taky do Terezína, ale s babičkou se tam už nesešli. Všichni odešli do koncentráku a už se nevrátili.“ Berta Fischerová a její syn, kterému rodina říkala Bibi, zemřeli 1. září 1942 ve vyhlazovacím táboře v dalekém Estonsku. Stejně tak Luciina sestra Greta s manželem.

Nebezpečná hra o život

Lucie Fischlová zatím v Praze doufala, že je před transportem ochrání falešné doklady. Gestapo ale ohledně jejího „smíšeného“ původu mělo pochybnosti. Každý měsíc, počínaje rokem 1942 až do konce války, docházela se synem do Petschkova paláce, sídla pražského gestapa. Tam je opakovaně přeměřovali, zkoumali, zda jejich tělesné proporce odpovídají „árijským normám”. Bylo to ponižující i psychicky vyčerpávající. Rozhodnutí, zda odejdou, či neodejdou do transportu, se každý měsíc oddalovalo.

Gestapo se dokonce dotazovalo skutečného syna knihkupce Loose – shodou okolností velitele gestapa v Aténách – zda je možné, že jeho otec počal ve Znojmě nemanželské dítě. Loos mladší naštěstí odpověděl, že to možné je. „To bylo obrovské štěstí,” komentuje Walter. „Matka po válce jela do Řecka, aby pro něj svědčila, protože nás vlastně zachránil. Ale když tam přijela, akorát visel na nějaké lampě. Tak se zas vrátila domů.“

Ve válečných letech se Lucie obklopila komunitou levicově smýšlejících umělců a bohémů. Na jejich nevázané večírky ve vinohradském bytě Walter nevzpomíná rád. „Založili komunistickou buňku, ve které všichni ti umělci byli, jeden druhého podporovali. Maminka byla komunistkou dost dlouho, myslím, že tam vstoupila ještě před válkou a za války s tou komunistickou buňkou spolupracovala.“ Byla to další nebezpečná hra o život – podle Waltera ale měla matka tolik problémů, že už jí to zřejmě bylo jedno. Hrála vabank a osobní odvaha jí nechyběla. „Byla velký dobrodruh. Židovskou hvězdu nosila, jen když jsme šli na gestapo.”

Až později pochopil, že i na ni – stejně jako na něho – muselo neustálé napětí doléhat. „Matka byla hodně vynervovaná, takže se stávalo, že když jsme přišli domů, vybíjela si na mně vztek. Byl jsem bit jako žito, a nevěděl jsem proč.“

Spolužáci odsouhlasili, že mě vyhodí

Po válce Walter nastoupil rovnou do tercie gymnázia. V roce 1947 se matka pokusila vdát do Anglie, její nastávající však Waltera nepřijal, a Lucie proto svého syna poslala do Švédska, kde ho měl adoptovat její bratranec Herbert Felix. Ten měl ve Švédsku továrnu na zpracování okurek, následkem sucha ale továrna zkrachovala a Herbert poslal Waltera zpátky do Československa. Lucie se tak sňatku musela vzdát.

V roce 1948 pak vystoupila z komunistické strany – na protest proti způsobu, jakým komunisté převzali moc. Vyhodili ji z práce a dlouho nemohla najít jinou. Také dospívající Walter zaujal protikomunistické pozice. Hluboce se ho dotkla poprava Milady Horákové, sledoval proces s Rudolfem Slánským, ve kterém byl popraven i otec jeho kamaráda Tomáše Frejky. „To už jsem vůbec nemohl vydržet,“ vzpomínal Walter. „Moji spolužáci přes svaz mládeže odsouhlasili, že mě vyhodí.“ Z gymnázia byl vyloučen v roce 1950 těsně před maturitou.

Nastoupil do gumárenského podniku Mitas, záhy ale obdržel povolávací rozkaz a narukoval k Pomocným technickým praporům. Přidělili ho na práci ke stavební četě a nabídli mu, že se může vyučit. Využil toho a stal se z něj zedník. Po vojně začal pracovat u Pozemních staveb, v roce 1955 si dodělal maturitu a nástavbou stavební průmyslovku. Pak už mohl stavby vést, kromě jiného byl u oprav Emauzského kláštera poničeného během bombardování Prahy v únoru 1945 nebo při stavbě školy v Sázavské ulici, která vyrostla na místě zničené synagogy.

Sledovali mě všude

Oženil se, stal se otcem dcery. Zdálo se, že se vše v dobré obrací, čekala ho ale ještě jedna velká životní zkouška. V roce 1965 se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, když chtěl spolu s matkou navštívit matčina bratrance ve Vídni Bruna Kreiskyho. Smůla pro Waltera byla v tom, že Bruno Kreisky byl v té době rakouským ministrem zahraničí (později se stal i velmi oblíbeným předsedou vlády). Za povolení vycestovat požadovala StB spolupráci. Walter jim nejprve informace o příbuzných slíbil, domníval se, že mu to umožní cestu do Vídně a tím to skončí.

„Pak jsem si to celou dobu vyčítal – že jsem to slíbil. Že jsem se s nimi vůbec zapletl.“ Brzy pochopil, do jaké pasti se dostal, a snažil se všelijak kličkovat. Je evidován jako agent, zároveň ale bezpečnostní orgány s jeho zpravodajskou činností od začátku vyjadřovaly nespokojenost. „Projevuje se u něho maskovaná nechuť ke spolupráci, úkoly plní tak, aby z nich nebyl výsledek,“ píše se ve spisu dochovaném k jeho osobě v Archivu bezpečnostních složek.

„Měl jsem z nich strach. Sledovali mě všude – v práci, doma,” uvedl Walter. Orgány spolupráci s ním ukončily v roce 1967, o rok později, bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy, emigroval s rodinou do Vídně. Zůstal tam téměř tři desítky let, do Česka se vrátil až v roce 1996, kdy se podruhé oženil a svou ženu následoval do Plzně. „Šťastný jsem až teď,“ uzavírá své vyprávění.

Kristýna Himmerová, Martina Kovářová

Seniorská akademie

Ve školním roce 2021/22 otevírá společnost Post Bellum při nově zřízeném Gymnáziu Paměti národa také první semestr přidružené Seniorské akademie. Přednáškové cykly se zaměří na zajímavé osobnosti, odborníky i znalce z mnoha oborů. Začne se humanitními tématy, postupně přibudou také obory další – třeba jazyky nebo IT.

V prvním semestru proběhnou kurzy: Uvedení do antické tradice, Uvedení do tradice křesťanského dědictví a Demokracie – historické milníky, soudobé podoby. Těšit se lze na přednášky filosofa a teologa Davida Bartoně, politologa Salima Murada a také členů expertní rady Gymnázia Paměti národa – kněze a sociologa Tomáše Halíka nebo filosofa a politologa Daniela Kroupy či profesora historie Jiřího Stříbrného. První semestr seniorské akademie začíná 4. října. Více informací najdete zde