Narodila se v roce 1936 v Praze v rodině ruských emigrantů. Její otec Vasilij Vukolov přišel do hlavního města v roce 1921 v rámci pomocné akce pro mladé muže, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům. „Československo bylo jediný stát, který nabídl mladým Rusům pobyt financovaný ze státního rozpočtu za dvou podmínek - že se nebudou politicky angažovat a že zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu,“ vysvětlila Anastazie Kopřivová, rozená Vukolová.

Její otec Vasilij Vukolov absolvoval dva roky v ruském Ústavu zemědělského družstevnictví a poté vystudoval obor zemědělské inženýrství na ČVUT. Ve Státním výzkumném ústavu zemědělském (dnes Ústav organické chemie a biochemie AV ČR) na Flemmingově náměstí v Dejvicích se vypracoval na nejlepšího biologa v práci s mikroskopem a také se stal zakladatelem českého sportovního trávníkářství. „Vyvíjel a zkoumal trávníky. Za svou práci Pražské hřišťové a parkové trávníky dostal v roce 1941 ocenění od pražského magistrátu,“ říká jeho dcera.

Katharina se loučí s velvyslancem Huberem
Opuštěné trabanty, strach ze střelby: Cesta Němců za svobodou vedla přes Prahu

Na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví se seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele této školy, Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Vzali se a založili rodinu, Anastazie má o šest let starší sestru Sofii, výtvarnici, která byla provdána za režiséra Václava Vorlíčka. Ruští emigranti se usazovali zejména v Dejvicích, Bubenči a Strašnicích, kde v té době vznikaly nové čtvrti. V Bučkově ulici (dnes Rooseveltově) postavili družstevní dvojdům, tzv. Profesorský dům, v němž žili ruští intelektuálové a profesoři přednášející na pražských univerzitách.

Neměla problém s češtinou

Anastazie vyrůstala na Hanspaulce, kde bydlely zejména rodiny vojáků, kteří pracovali na Vítězném náměstí. Během svého dětství si neuvědomovala odlišnost od svých vrstevníků. „Sice jsem chodila do ruské školky a doma se mluvilo rusky, hrála jsem si s ruskými dětmi, ale přitom si vůbec nevzpomínám, že bych měla nějaký problém s češtinou, a to ani v první třídě. Oba jazyky mi odmala připadaly přirozené,“ vzpomínala Anastazie.

Rozdíl si uvědomovala z jiného důvodu: „Za války jsme na tom byli my emigranti hůř než Češi. Neměli jsme rodinné zázemí, babičky a dědečky z vesnic, kde bychom si mohli přilepšit. Hlad jsme ale vyloženě neměli. Nezapomenu však, jak matka rozpočítávala kostky cukru, aby s nimi vyšla. Nezapomenu na zápach mýdla, které se vařilo z loje, dávalo se pod postel, kde smrdělo a pak se krájelo.“

Manželé Masníkovi
Ty budeš moje! Olgu si v patnácti letech vyhlédl zakladatel Bratří v triku

Květen 1945 přinesl devítileté Anastazii zajímavý objev. Vojáci, kteří přijeli do Prahy v tancích, mluvili stejným jazykem. „Přijeli od Šárky a parkovali na Červeňáku (Červený vrch), kde byla dříve jen pole. Vojáci tam pásli koně a můj otec tam za nimi chodil a byl nadšený, že našel své krajany.“

Někteří Rusové žijící v Československu si neuvědomovali, že s příchodem Rudé armády jim hrozí velké nebezpečí. „Dědečkovi bylo v květnu 1945 už přes sedmdesát let a říkal si, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat… Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo přes 25 let, navíc měl československé státní občanství,“ vypráví Kopřivová o své rodině. Mýlili se oba.

Žádné oficiální zprávy neexistovaly

Štěstím v neštěstí Anastaziina otce bylo, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí. Dědeček však vojenské kontrarozvědce neunikl. „Potřebujeme si s vámi popovídat, do večera budete zpátky,“ řekli Anastaziině babičce agenti 20. května 1945. Svého muže se však už nikdy nedočkala a do konce svého života se nedozvěděla, co se s ním stalo.

Vojmír Srdečný na návštěvě u prezidenta E. Beneše v roce 1946 spolu s delegací studentů postižených represemi 17. 11. 1939 (druhý zprava)
Život studentů v koncentráku: Kdo sáhl po nedopalku, byl na místě zastřelen

Anastazie Kopřivová se to dozvěděla až na začátku 90. let. Zapojila se do občanského výboru s názvem Oni byli první, který založil Vladimír Bystrov, aby rehabilitoval stovky zmizelých Rusů, ať již s československým, či jiným občanstvím, kteří byli po květnu 1945 zavlečeni do Sovětského svazu. Až tehdy, po více než čtyřiceti letech, se mohlo o tomto tématu začít mluvit. Anastazii Kopřivové z Moskvy odpověděli, že soud s jejím dědečkem proběhl v červenci 1945 a za účast v protisovětských organizacích a dobrovolnických hnutích před rokem 1917 ho odsoudili na osm let v p racovních táborech, další tři roky ztráty občanských práv a přikázání místa pobytu.

„Také mi ale sdělili datum úmrtí dědy. Z toho vyšlo najevo, že děda se výkonu trestu ani nedožil. Měsíc po rozsudku zemřel na plicní onemocnění. Možná dobře, že se netrápil. Horší bylo, že se to babička i moje matka nikdy nedověděly, protože se toho nedožily. Celé dlouhé roky tak žily v nejistotě.“

Žádné oficiální zprávy neexistovaly. „Babička byla vdova–nevdova. Z materiálního hlediska neměla nárok na podporu a žila na sociálním minimu. Zemřela v roce 1962, aniž by se dočkala jakékoli odpovědi,“ lituje její vnučka.

Béla Szaló v roce 2017.
Pražský Maďar Béla Szaló předpověděl pád komunismu i rozpad Československa

Anastaziina rodina prožila 50. léta ve stínu ztráty dvou mužů: nejdříve zmizel dědeček a dva roky poté zemřel otec na rakovinu. „Byla jsem takové chudé dítě, polosirotek. Do života bez otce jsme navíc s matkou a sestrou startovaly s dluhy, protože jsme kupovali drahé léky ve Švýcarsku v naději, že pomohou. Odmala jsme byli zvyklí nosit darované odložené šaty. A dosud jsem tento bohulibý zvyk neopustila,“ usmívá se Anastazie.

Sbírka o životě ruských emigrantů

Po základní škole vystudovala pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol a učila děti v základní škole na pražském Smíchově. Poté dálkově vystudovala obor čeština–ruština–pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila do Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV. Emigrantství a antikomunistická rodinná historie nepřinášely žádné výhody. Znalost ruštiny však výhodná byla. O práci pamětnice obavy mít nemusela. Zvláště po roce 1968 byla ruština opět v kurzu - díky povinné „lásce k SSSR“.

Anastazie spolupracovala na učebnicích ruského jazyka a připravovala také rozhlasové kurzy ruštiny pro školy. V ústavu pracovala třicet let až do jeho zrušení v roce 1992, kdy odcházela do důchodu. Poté se začala intenzivně věnovat tématu ruských emigrantů a shromáždila zřejmě největší databázi ruských emigrantů v České republice. Její obsáhlá sbírka dokumentů o životě ruských emigrantů čítá i na tisíc fotografií. Na toto téma také napsala řadu článků a publikací.

V květnu 1945 vítali Koněva v Praze tisíce nadšených občanů oslavujících konec války. Sovětská tajná služba však už v té době začala vyhledávat a odvlékat československé občany, někdejší ruské emigranty
Maršál Koněv: špatný velitel, zároveň ale muž, který si šel tvrdě za svým

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!