Pro riskantní přechod hranice se rozhodl také přítel Sylvy Bohuš Šimsa, se kterým se poznala půl roku předtím na brigádě. Bohuš, skautským jménem Joviš, doprovázel Sylvu, skautským jménem Švestka, na klavír při recitaci Thákurovy básně.

„S tebou se ničeho nebojím, s tebou je mi krásně za všech okolností,“ napsala později Švestka Jovišovi v jednom z mnoha dopisů, které putovaly mezi Plzní, kde bydlel, a Prahou, kde žila ona a kde docházela do skautského oddílu Kruh.

Když jí rodiče na konci léta oznámili, že musejí odejít do ciziny, byla to pro ni rána. Znamenalo to opustit Joviše a přátele ze skautu, nad kterým se už také stahovala mračna. 

Určený k likvidaci

Pokud by zůstali, čekalo jejího otce Karla Maiwalda zatčení. Jako prominentní sociální demokrat a předseda Státního úřadu plánovacího, který odmítl vstoupit do KSČ, se dostal na seznam osob k likvidaci. Díky varování začal zařizovat ilegální přechod hranice s celou rodinou i s Jovišem.

„Můj otec šel k jeho rodičům a vysvětlil jim, že ho vezme s sebou a zaručí mu studium na Západě, protože je nadaný muzikant, ať se vezmeme nebo ne,“ vyprávěla Sylva Šimsová pro Paměť národa.

Tatínek Joviše souhlasil. Pro svého jediného syna neviděl v komunistickém Československu budoucnost. Sám přišel o práci zpěváka v plzeňské opeře, protože provozoval se svou ženou krejčovský salon. Podnik museli Šimsovi odevzdat a Bohuslav Šimsa se živil jako účetní. 

„Doma jsme spálili dokumenty, rozdali oblíbené knihy a sbalili malý kufřík na cestu,“ popsala přípravy. Každý si mohl vzít jen jednu knihu – Švestka si vzala výbor Březinových básní, její maminka Jaroslava výběr z díla filozofa Epiktéta a tatínek skripta svých přednášek. Kromě práce politika a šéfa plánovacího úřadu učil na Vysoké škole politické a sociální. 

Jejich převaděč rozhodl, že hranice přejdou ve dvou skupinách – jako první půjdou Joviš se Stanislavem Koutníkem, poté Švestka s rodiči. Pěšky museli překonat osmnáctikilometrové pásmo ležící mezi Tachovem a západním Německem, ve kterém byl zakázaný pohyb.

„Šli jsme dvanáct hodin lesem mimo cesty. V sedm hodin večer jsme vyšli a v sedm ráno dorazili do Německa,“ líčila Švestka, která si zapsala do svého deníku první pocity: „Když jsme přešli hranici, předpokládali jsme, že uprchlíky bude Západ vítat. Neuvědomovali jsme si, že už od roku 1945 byl trochu unaven, když přišla naše vlna, tak už to byl příliš velký šok a nebylo nic tak dobře zorganizováno.“

Vzpomínky Sylvy Šimsové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy.

Trvalo několik týdnů, než se mohla sejít s Jovišem. Maiwaldovi putovali do uprchlického tábora pod německou správou, zatímco Joviš se Stanislavem Koutníkem byli v táboře pod správou Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO), která ukončila činnost 15. října 1949, tři dny před příchodem Švestky s rodiči. „Poslali nás do Chamu, kde byli uprchlíci, kteří neprošli politickou prověrkou. Mysleli si, že jsme komunisté.“

Joviš se Stanislavem Koutníkem byli v tranzitním táboře zřízeném v bývalých kasárnách Luitpold Kaserne v totálně zničeném Mnichově, kam za ním Švestka přijela. Po šťastném shledání se museli opět rozloučit. Joviš byl díky ochraně IRO poslán do studentského tábora v Ludwigsburgu, Maiwaldovi putovali v prosinci 1949 jako jedna z prvních českých rodin do tábora Valka u Norimberku. Pojmenování dostal tábor od Estonců a Lotyšů, kteří v něm pobývali, podle městečka Valka na hranici těchto pobaltských států.

Němci táboru říkali „Tschechenlager“, tedy český tábor, ačkoli v něm vedle Čechů žili také Poláci, Ukrajinci, Slováci a další národy. Češi však byli nejpočetnější skupinou, a tak jim německé noviny připisovaly všechny násilnosti, ke kterým v táboře často docházelo.

„Tam se mi vůbec nelíbilo,“ vzpomněla Švestka pro Paměť národa na krušné podmínky ve Valce. V tzv. rodinném baráku jich bydlelo 65 a pro všechny byl jediný stále ucpaný záchod. Svobodné Češky si do baráku zvaly americké vojáky, kteří jim platili za celonoční „zábavu“.

Z baráku Maiwaldovy vysvobodilo, když Švestka začala v táboře učit a Maiwaldovi dostali ubytování ve škole. „Byl tam jediný učitel a já jsem mu nabídla svou pomoc. Z jednotřídky udělal dvojtřídku, on si nechal mladší děti a já měla ty starší ve věku od osmi do čtrnácti let.“ 

Když přijel Švestku navštívit Joviš, hráli dětem loutkové divadlo. Loutky ušila Švestka, hry psali s Jovišem společně. Po čase začali s dětmi i skautovat. „Pro jejich i naše potěšení jsme si zavedli denní řád jako na skautském táboře: po ránu rozcvičku a čtení poezie. Odpoledne hry a diskuse,“ popisovala Švestka.  Joviš skautoval i v Ludwigsburgu, kde čeští uprchlíci založili také Masarykovu univerzitu. Na ní Švestka v březnu 1950 složila s vyznamenáním maturitní zkoušku.

Švestku ve Valce dělilo od Joviše v Ludwigsburgu 200 kilometrů. Své odloučení se rozhodli ukončit svatbou. Svobodnému Jovišovi navíc hrozilo, že bude poslán do Austrálie, protože IRO v Německu zavíralo své tábory. 

„Chtěli se uprchlíků v Evropě zbavit, tak všichni svobodní muži museli odjíždět do Austrálie střílet králíky. Pro dobrodruhy to bylo dobré, pro studenta hudby to nebylo zrovna ideální zaměstnání,“ řekla Švestka. Podle německého práva ovšem nebyli plnoletí a nemohli dostat souhlas Jovišových rodičů. Nakonec dostali na poslední chvíli potvrzení o uznání nového československého zákona, podle kterého se stal Joviš plnoletým v 18 letech.

Cesta do Anglie

Svatbu měli 22. května 1950 v Norimberku na radnici. Pár dní po ní dostal Karel Maiwald nabídku z univerzity v Manchesteru na dvouměsíční placený pobyt pro profesory-uprchlíky. V Anglii vyřídil vízum i pro svou ženu a získal práci v Cambridge v Institute of Applied Economics.

Joviš se Švestkou se do Anglie dostali v prosinci 1950 díky českému houslistovi Janu Šedivkovi, kterému Joviš poslal dvě skladby. Uznávanému hudebníkovi se tak zalíbily, že Joviše doporučil pro stipendium na Surrey College of Music. Díky tomu získali novomanželé britské vízum, ovšem jen na dva roky. Joviš a Švestka tak žili v obavách, že budou poté posláni zpět do německých uprchlických táborů.

„Měli jsme asi tucet záruk, třeba od starosty čtvrti, kde jsem pracovala v knihovně,“ napsala Sylva Šimsová do knihy Láska v exilu 1949 – 1950. Usadili se v Londýně a na začátku šedesátých let se jim narodily dvě děti.

Sylva Šimsová pracovala jako knihovnice a po odchodu do důchodu se začala věnovat novinařině a psaní knih. Po Lásce v exilu 1949 – 1950 publikovala další díla: „Zasviť mi ty slunko zlaté“ o životě před emigrací a „Psáno přes censora“, založené na dopisech s rodinou Joviše.

Joviš skládal hudbu pod pseudonymem Karel Janovický, aby neohrozil své rodiče v Plzni. V roce 1962 začal pracovat pro BBC a dlouhá léta patřil k nejoblíbenějším redaktorům. Pod jménem Jack Allen uváděl každou neděli novinky jazzové a rockové hudby, v letech 1980 až 1990 vedl československou redakci BBC.