Veřejnosti se budova se secesními prvky otevřela 5. ledna 1912. Davy Pražanů tehdy s úžasem hleděly na mohutné průčelí s mozaikou a půlkruhovým balkónem, na mramorová schodiště i honosné lustry. Architekti Antonín Balšánek a Osvald Polívka si pro své dílo nemohli přát lepší umístění. Rozlehlá plocha náměstí Republiky mu dala skutečně vyniknout.

Výzdoba od slavných umělců

Poloha Obecního domu je hodnotná i symbolicky. Ke konci 14. století si na jeho místě zbudoval své sídlo král Václav IV. a po něm zde pobývali jeho nástupci až po Vladislava Jagellonského. Královský palác, ke kterému patřily zahrady, lázně i malá zoo, poté sloužil církvi i vojsku, ale postupně chátral, až se ho zástupci pražské obce rozhodli na začátku 20. století definitivně srovnat se zemí.

Objekt, který ho nahradil, měl sloužit jako ryze česká reprezentační budova. Češi se toužili vymezit vůči nedalekému Německému domu a ulici Na příkopě, která tehdy byla především teritoriem německým.

Na výzdobě se podíleli největší umělci té doby: Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Alfons Mucha i Max Švabinský. Celý dům vytápěly radiátory, návštěvníky po něm vozily výtahy a jako jeden z prvních v Praze byl kompletně elektrifikovaný. Není divu, že se výdaje vyšplhaly na astronomických šest milionů korun. Přesto ho ne všichni schvalovali. Především od mladých umělců sklízel kritiku, že je stylově zastaralý a přeplácaný.

Demolice byla příliš drahá

Město se rozhodlo různé části domu pronajímat, což ho finančně zachránilo během obou světových válek. Už při svém vzniku pojmul hned několik podniků.
přízemí našla své místo kavárna a Francouzská restaurace, které vedl vyhlášený restauratér Vašata. V suterénu pak lidovější Plzeňská restaurace i s americkým barem a vinárnou. Všechny byly vybaveny ledničkami a k dispozici měly i výrobnu ledu.

Podniky se staly oblíbeným místem schůzek smetánky, největší popularitě se ale vždy těšila kavárna. Dodnes v ní můžeme vidět část původního vybavení, Křižíkovy lustry, obklady i fontánu s reliéfem nymfy. Z nábytku se dochovalo jen pár kusů, a zatímco původní židle jsou dnes uschovány v depozitáři, některé originální stoly stále slouží návštěvníkům.

Komunistické elity chtěly nechat „příliš buržoazní“ Reprezentační dům, jak se tehdy nazýval, zbourat. Naštěstí se něco takového ukázalo jako příliš drahá varianta. Alespoň ho tak přejmenovali z „Reprezentačního“ na „Obecní“.