Ten Úřad vlády ČR využívá převážně k pořádání protokolárních akcí; mohou zde ale být ubytovány i významné delegace ze zahraničí. Z řad veřejnosti se běžně do těchto prostor dostane málokdo. Vedle hostů reprezentačních akcí zavítají do některých sálů například účastníci rozmanitých odborných seminářů a konferencí. Nebo novináři při tiskovkách. Známé jsou také vánoční výstavy výtvarných prací dětí z dětských domovů. Palác však slouží rovněž jako noblesní výstavní prostor pro mimořádné události. Dodnes zůstává v paměti třeba výstava, jež zde před 15 lety představila půlstoletí činnosti Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nebo o rok později: to zde byl k vidění originál majestátu císaře Rudolfa II. z roku 1609.

Zajímavá setkání ve frontě

Zatímco dopoledne se den otevřených dveří odehrával prakticky bez čekání, odpoledne zájemců výrazně přibylo. A neváhali vytrvat, i když co chvíli dostávali informace, že než na ně dojde řada, postojí na mírném dešti zhruba hodinu. Tři hodiny po poledni dokonce nechali organizátoři na konec fronty postavit zábranu s pracovníkem ostrahy, aby bylo zřejmé, na koho se ještě dostane. Nešlo totiž o volnou prohlídku: dovnitř mohly vejít skupiny s průvodci vždy po 20 minutách.

Čekání v poklidně stojící frontě si lidé krátili povídáním. Deník zaslechl nejen češtinu a slovenštinu, ale i francouzštinu nebo ruštinu. Do debaty se pustili jak známí se známými – lidé, kteří společně přišli, nebo si domluvili setkání přímo na místě – tak i ti, kteří se zde viděli poprvé. A možná ne naposled, když došlo i na výměny telefonních čísel.

Ukázalo se totiž, že i neznámí si mají co říci. Debatovalo se o všem možném. Nejen o počasí, jež k tomu nabídlo dostatek příležitostí, ale třeba i o cestovatelských tipech, inspirativních osobnostech, kultuře, ale i o zdraví či vaření… Zjevně se zde potkávali lidé, kteří mají společné zájmy. Richard Grégr dokonce představil lidem stojícím kolem rozmanitost aktivit Zeměpisného a vlastivědného sdružení – spolku pořádajícího vycházky a výlety nejen do okolí Prahy i on-line přednášky.

Střídání majitelů i účelu využití

I když se palác, který býval v minulosti přístupný i z loďky na Vltavě, nazývá podle posledních šlechtických majitelů, s osudy představitelů rodu von Lichtenstein tato budova příliš úzce spjata nebyla. To platí spíš o dalším Lichtenštejnském paláci v Praze – na Malostranském náměstí. Barokní budova na Kampě, přímo proti Werichově vile, byla v držení tohoto knížecího rodu pouze po tři desetiletí v 19. století. V té době ale špičky rodu pobývaly převážně ve Vídni, která byla v habsburské monarchii klíčovým politickým centrem; tam ostatně měly k dispozici paláce hned tři.

Historie z daleka viditelné stavby, jež zaujme šestibokým tvarem, se začala psát už před staletími. První zmínka o pozemku pochází z roku 1555: tehdy zde byla zahrada. Někdy v následujících desetiletích zde vznikly dva dřevěné domy. Ty zřejmě vzaly zasvé na sklonku třicetileté války, kdy švédské vojsko obléhalo Staré Město.

Zárodek nynějšího paláce se začal rodit po roce 1660, kdy zahradu koupil Jan de la Cron. Nechal zde postavit větší obytný dům. Ten pak zdědila jeho neteř Františka Blandina – a s jejím manželem Franzem Helfriedem z Kaysersteina je už spjat vznik samotného barokního paláce. Zásadní přestavba spojená s rozšířením se uskutečnila v letech 1697–1968. Uvádí se, že když později Kaiserštejnové palác prodávali, objekt zahrnoval 11 panských pokojů, sedm místností pro služebnictvo, ale také stáje pro dvacet koní a kůlnu na dva vozy.

Majitelé se pak střádali, v roce 1739 dokonce objekt koupil koželuh Placidus Gialdi. Ne ale k bydlení, nýbrž pro zřízení koželužských dílen – a mimořádně nízká cena dává tušit, že šlo o stavbu zdevastovanou povodní nebo požárem. Už o dva roky později však byla i s rozlehlou zahradou prodána v dražbě. Nemovitost získala Barbora Krakowská z Kolowrat. Palác, tehdy o patro nižší a mající dvě věžičky se střešními altány, patřil jejím rodu až do roku 1831.

Tehdy se dostal do majetku Lichtenštejnů, když jej koupil bývalý vojevůdce Johann Josef von Lichtenstein. I když pobýval hlavně ve Vídni (kde v roce 1836 i zemřel) a také se staral o rozsáhlý majetek, paláci na Kampě věnoval značnou pozornost. Nechal odstranit obě věže a instalovat vstupní portál s rodovým erbem lemovaným sloupy. Erb je dnes k vidění v kopii; originál byl v rámci úprav přenesen dovnitř. Další členové rodu si s palácem a jeho údržbou nedělali velkou hlavu, takže stavba chátrala. A v roce 1864 přišel konec éry spojené se šlechtickými vlastníky.

Tehdy přišla „nová šlechta“, jak se někdy označovali bohatí lidé z řad neurozených průmyslníků, finančníků a obchodníků; dnes bychom řekli podnikatelů. Palác koupili manželé Odkolkovi (jejichž příjmení dodnes dává označení pečivu): pokračovatelé tradice starého mlynářského rodu.

František Odkolek nechal provést zásadní úpravy – ve své době dosti hlasitě odsuzované coby zohyzdění tváře staré Prahy. Stejně jako komín, který nechal postavit u Sovových mlýnů v sousedství, které rozsáhle adaptoval. Paláci nechal přistavět druhé patro, jež podle kritiků nevhodně zastínilo výhled na další budovy. Na východním průčelí (směrem k Vltavě) dále přibyly dva balkony a původně typicky barokní objekt dostal klasicistní fasádu.

Tohle všechno si Odkolek nepřipravil pro bydlení, ale jako podnikatelský záměr. Prostory pronajímal, přičemž nejznámějšími uživateli se stala školská zařízení: německá polytechnika a německá reálka. Polytechnika zde zůstávala v nájmu ještě i po roce 1897, kdy byl palác po požáru sousedního mlýna prodán pražské obci.

Ta stavbu využívala k rozmanitým úředním účelům, s čímž souvisely i úpravy a přestavby interiérů. Především byl palác pronajímán státu jako sídlo stavebních úřadů. Zvenčí se však mnoho neměnilo, jak prozrazují dobové fotografie s oprýskanou fasádou, naznačuje Michal Kolář ve své brožurce přibližující minulost budovy. Zřejmě nejviditelnější změnou bylo zrušení přístupu z řeky v rámci úprav kolem přelomu 20. a 30. let minulého století, čímž Praha přišla o svůj jediný vodní palác.

Záchrana před zřícením i po povodni

Nápadná proměna místa přišla za německé okupace – a nejen v souvislosti s tím, že se nad vstupním portálem objevila obří orlice s hákovým křížem. V letech 1940–1945 zde totiž sídlilo krajské vedení NSDAP. Především se však palácová zahrada spojila se zahradami v okolí, přičemž byly zbourány zídky i oplocení paláce. Tento krok, motivovaný vznikem cvičiště pro Hitlerjugend, se stal základem pro vznik nynějšího městského parku.

Samotný palác po válce opět sloužil úředním účelům; částečně i se zachováním tradice působení stavebních institucí státu. Sídlila zde však třeba i Státní plánovací komise. Když v roce 1978 získal objekt do svého vlastnictví tehdejší Úřad vlády ČSSR, palác se nacházel v havarijním stavu. Dokonce muselo dojít na sanační opatření, bez nichž by prý hrozilo, že se východní strana zbortí do Vltavy. Dost se tenkrát psalo o budování takzvaných milánských stěn jako ochraně proti vodě; zdivo bylo také třeba zpevnit ocelovými táhly i injektáží.

Zásadní rekonstrukce spojená s celkovou obnovou památky a jejím přizpůsobením novým účelům trvala od roku 1982 do roku 1991. Byly při ní také vybudovány také luxusní apartmány pro nejvýznamnější státní hosty. Další nákladnou rekonstrukcí prošly přízemní prostory po ničivé povodni v roce 2002.

Příští den otevřených dveří je v Lichtenštejnském paláci plánován na sobotu 7. října. Návštěvníci se dozvědí například to, že právě zde se někdejší prezident Václav Havel sešel s tehdejší ministryní zahraničí USA Madeleine Albrightovou či zde i se svými partnery pobývali japonský císař Akihito, norský král Harald V. či britská královna Alžběta II.