Helena Kosková s matkou do poslední chvíle věřily, že otcovo zapojení do politického monstrprocesu je naprostý omyl. Otto Fischl v době svého zatčení nepatřil ke stranickým špičkám, jeho politická kariéra skončila 16. ledna 1951, kdy emigrovala jeho starší dcera Eva do Západního Berlína.

Využila toho, že Otto Fischl působil jako první československý velvyslanec v nově vzniklé Německé demokratické republice, při návštěvě přešla do západní zóny a na americké ambasádě požádala o politický azyl.

„Otec se musel okamžitě vrátit do Prahy a od té doby jsme žili pod dohledem Státní bezpečnosti,“ vyprávěla Helena Kosková. Vzpomínala, že na emigraci dcery Evy reagoval tím, že měl o ni strašný strach. Druhé jeho trauma byla existenční nejistota, protože nemohl sehnat práci.

Na začátku června 1951 nastoupil do jednoho pražského podniku jako ekonom a 30. června byl zatčen při návratu ze školení. Do jejich bytu tehdy vtrhlo osm příslušníků StB, kteří provedli důkladnou domovní prohlídku. Při ní se Helena bála o svůj skautský deník, který byl v té době ilegální.„Nakonec mi zabavili jen úkoly z angličtiny,“ popsala.

Proces s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“
Pečlivě zinscenovaný proces stzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského trval od 20.do 27. listopadu 1952 a patřil v sovětském bloku mezi ten s nejvyšším počtem absolutních trestů:jedenáct trestů smrti a tři doživotí. Proces byl na objednávku Moskvy výrazně antisemitský: jedenáctze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu a soud to výslovně uváděl. Mezi „zločiny“obviněných byla uváděna spolupráce se sionistickými centry.

Zanedlouho zatkli i její matku, ve vazbě zůstala dva měsíce. „Při výsleších používali psychotropní látku skopolamin. Když pak v cele přestal působit, tak máma tloukla na dozorce, aby zaprotokolovali její výpověď, že na ní použili tu látku,". Po zahájení procesu dostala matka výpověď v Pražských papírnách, kam nastoupila po zatčení manžela jako dělnice. „Mě vyhodili ze školy, byla jsem v septimě Akademického gymnázia, rok před maturitou.“

Antisemitský proces

Dne 27. listopadu 1952 vyslechl Otto Fischl spolu s dalšími 10 obviněnými rozsudek trestu smrti. Helena Kosková se domnívá, že byl do procesu zařazen kvůli svému židovskému původu. Proces byl na objednávku Moskvy výrazně antisemitský: jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu, obviněni byli ze spolupráce se sionistickými centry.

Rozsudek byl vykonán 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. „Máma na poslední návštěvu u táty vzpomínala tak, že měla dojem, že po tom všem, co prožil, snad ani dál žít nechtěl.“ Otcův dopis na rozloučenou rodina dostala až při revizi procesu v roce 1963.

Vyloučení ze školy nebylo jediným trestem, následovalo vystěhování z Prahy do Stachovic u Fulneku na severní Moravě, kde obě nastoupily do továrny na pračky Romo, Heleně se podařilo po mnohaurgencích složit maturitu.

Levicový otec, protikomunistické dcery

Helena Kosková se narodila v Praze v roce 1935 do rodiny mladého advokáta Otto Fischla, který pocházel z židovské asimilované rodiny. Maminka Marie Topinková byla z rodiny zemědělců katolického vyznání usazených u Rokycan. Helena a její o pět let starší sestra Eva prožily klidné dětství ve středostavovské rodině a až do začátku okupace v březnu 1939 byly ušetřeny existenciálních starostí.

Otec musel kvůli svému židovskému původu opustit právnickou praxi, díky maminčině českému původu se rodině podařilo odvrátit deportaci do koncentračního tábora. Většina otcových příbuzných však do transportu musela a konce války se dožila jen babička.

Už před válkou se Otto Fischl stýkal s uměleckou levicově orientovanou avantgardou. Po osvobození se na něj jako právníka obrátil jeden známý, a právě jeho prostřednictvím se dostal do styku s komunistickou stranou. Komunisté nabízeli sociální spravedlnost a Otto Fischl byl o správnosti levicové ideologie přesvědčený tak jako mnoho lidí, kteří zažili represe a válku.

„Cítil potřebu dělat něco, aby se hrůzy války nikdy neopakovaly. “Po únorovém převratu se stal náměstkem ministra financí a v letech 1949-1951 působil jako československý velvyslanec v NDR. „Otec přesun do Berlína uvítal. I on musel s některými praktikami KSČ a s jejím vývojem nesouhlasit, nebylo však pro něj cesty zpět."

Na rozdíl od otce byly obě sestry výrazně protikomunisticky zaměřené. Starší Eva žila studentským životem podobně jako Škvoreckého literární hrdinové–poslouchala jazz místo častušek a chodila raději do vináren než na schůze. Svou emigrací do Západního Berlína chtěla dokázat, že ona, sestra a matka s komunisty nekolaborovaly. V době procesu pracovala Eva v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa a vyčítala si, že otcovo zatčení a odsouzení způsobila svou emigrací.

Situace Heleny Koskové a její maminky se zlepšila v roce 1956 po XX. sjezdu KSSS, na němž vystoupil Nikita Chruščov s kritikou Stalinova kultu osobnosti. Helena se přestěhovala zpět do Prahy, kde se v červnu 1956 vdala, její matka se vrátila do Rokycan k příbuzným.

Dálkově studovala český jazyk a ruštinu na pedagogické fakultě a začala pracovat v Památníku národního písemnictví, kde organizovala diskusní večery se spisovateli a dramatiky. V létě 1965 se jí podařilo s manželem, dcerou a maminkou vycestovat do Jugoslávie, kde se setkali s Evou a její rodinou.

Na člunu do Itálie

Po nelehkém rozhodování se rozhodli také emigrovat. Helena s manželem, čtyřletou dcerou, matkou a švagrem se vydali k italským břehům v člunu. Nějakou dobu strávili manželé Koskovi ve sběrném táboře v Terstu a snažili se získat povolení k odjezdu do USA, kde žila sestra Eva. Nakonec získali azyl ve Švédsku.

Manžel paní Koskové si jako architekt našel práci v oboru záhy, Helena Kosková, profesí bohemistka, našla po nějaké době práci v oboru také. Psala také recenze a překládala pro exilová nakladatelství, Tigridovo Svědectví a '68 Publishers manželů Škvoreckých, pomáhala také s distribucí exilových tiskovin do Československa.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.