Do Prahy ho poslal v říjnu 1959 tak trochu proti jeho vůli William Snyder, šéf Rembrandt Films, s nabídkou, aby řídil produkci jejich filmů v Československu. Měl navázat spolupráci se studiem Bratři v triku, jehož animované filmy Snydera uchvátily, a hledal proto člověka, který by ve studiu vyráběl filmy pro americký trh.

Gene o Československu nic nevěděl a nabídku považoval za vtip. V New Yorku měl své vlastní animátorské studio, rodinu a do komunistického Československa se mu vůbec nechtělo. Nakonec odjel, protože mu Snyder slíbil financovat jeho projekt Munro, na který marně sháněl peníze.

Ve slavném studiu Bratři v triku ho nečekalo nadšené přijetí. „Mysleli si, že jsem přijel, abych je zničil,“ vyprávěl se smíchem v roce 2014 pro Paměť národa. „Byl jsem pro ně vetřelec. Bratři v triku bylo velmi slavné studio. Ale přestože byli jedni z nejlepších, pro Ameriku by nebyly jejich filmy vůbec použitelné. A v tom spočívala moje práce tady – naučit je dělat filmy tak, aby byly vhodné pro americký trh. Bylo tady hodně rozdílů, třeba v časování, nebo technických rozdílů, které jsme museli sladit.“

Najít vzájemné porozumění s českými tvůrci mu pomáhala vedoucí studia Zuzana Najmanová. Sblížení nastalo i v osobním životě: v říjnu roku 1964 měli na Staroměstském náměstí svatbu. Pro oba to byla druhá manželská zkušenost a dohromady měli čtyři syny – tři Genovy v USA a desetiletého Zdenčina syna Davida.

Praha připomínala Chicago v době krize

Gene se narodil v roce 1924 v Chicagu, kde měl jeho dědeček úspěšný obchod s oděvy. „Když jsem přijel, hodně mi to připomínalo mé dětství v Chicagu. V té době byla hospodářská krize a lidé měli také velmi málo peněz. Lidé tady byli hodní, ale spoustu zboží se nedalo sehnat, například máslo nebo toaletní papír.“

Právě kvůli hospodářské krizi se rodina přestěhovala do Los Angeles za prací. Rodiče se usadili v Hollywoodu a otec začal se synem vydávat soukromé noviny.

„Otce napadlo, že když v tom našem činžáku žije tolik lidí, mohli bychom vydávat noviny. Jmenovaly se Summerset Scandal. Nejdříve jsme je rozmnožovali přes průklepáky. Když mi bylo osm let, už jsem noviny vydával sám.“

Na střední škole už pracoval s cyklostylem, který práci zjednodušil a výtisky vypadaly velmi dobře. S kamarádem založil časopis Hollywood Star News, který se stával stále oblíbenějším a mladíci se vydali za nejslavnějším tvůrcem animovaného filmu. S vlastnoručně vyrobenými visačkami PRESS se dostali do studia Walta Disneye.

„Bylo to neuvěřitelné, že jsme skutečně měli možnost dostat se do studií a pozorovat slavné animátory při jejich práci. Myslím, že dneska by to nebylo vůbec možné.“

Navštívili i další slavné studio Warner Brothers. „Tam jsem viděl, jak vznikají seriály jako Bugs and Bunny, a tehdy jsem si uvědomil, že tohle chci jednou dělat. Sám jsem se pak doma pokoušel o animaci. Můj první film byl film o Kimovi podle knihy R. Kiplinga.“

Konkurence Walta Disneyho

V roce 1942 dokončil střední školu v Los Angeles. USA byly v té době ve válečném stavu a sedmnáctiletý Gene nastoupil do továrny na výrobu letadel North American Air Factory, kde se záhy projevil jeho výtvarný talent, takže byl přijat do oddělení profesionálních kreslířů.

Po roce nastoupil na rok do armády. Oženil se a založil rodinu a zdravé sebevědomí a potřeba rodinu zajistit ho přivedly do reklamního oddělení rozhlasové stanice CBS. Zde se setkal s osobitým stylem grafika Jima Flory, který tehdy dával tvář obálkám jazzových desek. Gene si jazz oblíbil a při výměně desek dostal kontakt na představitele studií UPA, které vzniklo v roce 1941 jako konkurence studia Walta Disneyho.

„Hledali začínající animátory, kteří ještě neprošli disneyovskou školou. Měl jsem se stát jejich prvním UPA-manem. Tak se mi otevřela cesta ke splnění mého snu stát se animátorem.“ Studio časem pohltila společnost CBS a Gene dostal v roce 1956 nabídku stát se uměleckým ředitelem CBS Terrytoones v New Yorku. Po čase založil své vlastní studio, aby mohl tvořit své vlastní filmy.

K tomu došlo paradoxně až v Praze, kam si vzal scénář Julese Feiffera na krátký protiválečný film Munro. Ten se nakonec stal jeho životním úspěchem – v roce 1961 za něj získal sošku Oscara v kategorii nejlepší animovaný film roku 1960. „Ten Oscar je můj, ale samozřejmě každý film je kombinací mnoha talentů. Asi nejsilnější je na něm story, námět. Ale Oscara získal celý film.“

Praha jeho umělecké tvorbě prospívala – jako první na světě zde převedl na filmové plátno Tolkienova Hobita s ilustracemi Adolfa Borna a pracoval na slavných amerických animovaných seriálech jako Tom a Jerry či Pepek námořník, o jejichž pražském původu nikdo netušil v Československu, ani v USA. České publikum zná asi nejlépe jeho krátký hudební film O hloupé žábě s Waldemarem Matuškou, jehož anglickou verzi nazpíval a namluvil americký písničkář Pete Seeger.

Nemám právo se míchat do politiky

Přítomnost slavného amerického animátora v komunistické zemi byla nenápadná, Gene se snažil na sebe neupozorňovat, aby neohrozil svůj pobyt v komunistické zemi a možnost cestovat do USA. Do politiky se nemíchal, stýkal se s umělci – s kolegy ze studia a sousedy z Malé Strany – Janem Werichem a Jiřím Trnkou či scénáristou a amerikanofilem Jiřím Brdečkou.

„Já jsem měl pocit, že jako Američan ani nemám právo se do toho míchat. A také kvůli své práci a kvůli Zdeně jsem se bál riskovat politické problémy. Byl bych vyhoštěn, to bych kvůli nějakému hrdinství nemohl riskovat. Tenkrát jsem zde měl trvalý pobyt, ale musel jsem o něj každé tři měsíce znovu žádat. Tak jsem zůstal Američanem žijícím v Praze a také jsem stále cestoval sem a tam, protože komentáře k filmům se točily v Americe.“

Jeho filmy se v Československu nepromítaly a v USA jen málokdo tušil, že v nich používal českou hudbu, spolupracoval s českými výtvarníky, herci, kameramany. Své zážitky a vzpomínky na život v komunistické zemi sepsal v knize Z lásky k Praze, protože se ho prý lidé ptali stále na to samé: Jaké to bylo? 

Vloni v Praze oslavil své 95. narozeniny, zemřel 16. dubna 2020.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Více na www.pametnaroda.cz.

VILÉM FALTÝNEK, MARKÉTA RESZCYNSKÁ