Olga Masníková se narodila v roce 1931 v pražských Košířích v rodině Čálkových. Měla staršího bratra a mladší sestru, která jí velmi pomáhala. Olga totiž jako malá téměř ztratila sluch po zánětu středního ucha. Neohluchla sice úplně, ale protože tehdy ještě neexistovala sluchadla, byla pro ni komunikace velmi obtížná a mladší sestra jí spoustu věcí vysvětlovala.

Protože nemohla chodit do běžné školy pro slyšící děti, nastoupila v šesti letech do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé v Holečkově ulici na Smíchově, kde v době války i žila na internátě. O děti staraly řádové sestry a slavná neslyšící tanečnice Mobi Urbanová učila děti tančit. Na tancování měla Olga krásné vzpomínky, Mobi Ubanová s nimi cvičila nejen gymnastiku a tancování, ale věnovaly se i divadlu, takže děti vystupovaly například ve Smetanově divadle.

Manžel si na ni počkal

Právě při tancování se Olga seznámila se svým budoucím manželem Borisem. „Cvičily jsme v tělocvičně, kde byl balkónek a z něj na nás koukali lidé, mezi nimi i můj budoucí manžel. Bylo mi nějakých patnáct šestnáct let, když mi řekl: ‚Pamatuj si, že jsi zadaná. Ty budeš moje.‘ Já jsem se mu vysmála a říkala, že je asi blázen. Ale on opravdu vydržel čekat až do mých osmnácti a hned potom, co jsem v červnu oslavila své osmnácté narozeniny, jsme měli 2. července 1949 svatbu.“

Boris Masník byl o osm let starší a zcela neslyšící, protože v kojeneckém věku prodělal zánět mozkových blan. I přesto velmi dobře prospíval ve škole, hodně četl a učitel ho dával ostatním za vzor. Po základní škole vystudoval v Praze grafickou školu a snil o tom, že bude jednou pracovat u filmu.

Měl štěstí, Ateliéry filmových triků hledaly kreslíře, a nakonec přijali i jeho bratry Vladana a Vojena. Jeden uměl dobře pracovat s technikou (fotit, natáčet, střihat apod.) a druhý ovládal němčinu a měl skvělé organizační schopnosti.

Za bydlením do Ostravy

Po skončení války založili studio Bratři v triku, protože práci v ateliéru prakticky řídili. Název měli a o logo poprosili Jiřího Trnku. Slavný ilustrátor namaloval tři klanící se chlapečky v pruhovaných tričkách, a tak vzniklo logo, které známe dodnes.

Ve filmovém ateliéru pracoval Boris Masník až do svatby v roce 1949. Poté se novomanželé museli odstěhovat z Prahy, protože neměli kde bydlet. Maminka Borise Masníka měla velký dům v Ostravě se čtyřmi dvoupokojovými byty, které pronajímala. Všechny peníze z nájemného ale musela odevzdávat, a tak jí téměř nezbývalo na živobytí.

Problémy měla po nástupu komunistů k moci i rodina Olgy. Její tatínek měl malou firmu na výrobu hřebenů, kelímků a dalších předmětů. „Otcova firma se měla přestěhovat, aby vznikla takzvaná ‚jednota‘. Různí živnostníci se tenkrát museli sestěhovat na jedno místo.“

Znakovat museli tajně

V Ostravě pracoval Boris Masník jako kreslič reklam pro jednu textilní firmu a Olga ve Vítkovických železárnách. Borisovi se stýskalo po filmařské práci a při soužití s jeho maminkou vyvstal ještě jeden problém – nesměli spolu používat znakový jazyk, protože maminka tvrdila, že její syn umí odezírat a Olga může mluvit. A tak museli Masníkovi spolu znakovat doma jen tajně.

Proto také Masníkovi nesměli mít tlumočníka na svatbě. „Oddávající mluvil a mluvil a my odezírali. Pak řekl, abychom si dali prstýnky. Manžel se otočil, aby mi navlékl prstýnek. Pak jsem dala prstýnek já jemu, a jak jsme se otočili, neviděli jsme na toho oddávajícího. Ten ale mluvil dál a řekl, že si máme dát pusu. Ale manžel neviděl, když to ten oddávající říkal, a tak mě nepolíbil. A pak najednou už přišli lidé a gratulovali nám. Já mu pak doma říkala: ‚Tys mi nedal pusu.‘ A to bylo jenom proto, že jsme neměli tlumočníka. Ale nechtěla jsem dělat rozbroje a jako novomanželka jsem chtěla ukázat, že jsem poslušná.“

Velkou část života pracovala pro neslyšící

V roce 1957 se jim podařilo vyměnit byt a přestěhovat se zpět do Prahy. Boris Masník dostal práci u Experimentálního loutkového filmu u Břetislava Pojara. Za svůj život se podílel na výrobě zhruba 150 snímků, mezi ty nejznámější filmy patří například Pojďte, pane, budeme si hrát; Malá Čarodějnice; Zahrada; Dášeňka.

Po odchodu do důchodu se věnoval filmům pro neslyšící, kresbě a fotografování. Každý měsíc kreslil obrázky pro titulní stránku časopisu Gong pro sluchově postižené – celkem nakreslil asi 350 obrázkových vtipů. Pro tento časopis také fotografoval znaky českého znakového jazyka.

Pro neslyšící pracovala velkou část svého života i Olga Masníková. Po návratu do Prahy si našla práci ve Svazu invalidů jako opisovatelka. Po rozpadu Svazu invalidů pokračovala u Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Pražském spolku neslyšících až do roku 2011. Kromě toho působila jako předsedkyně Svazarmu neslyšících a podílela se například i na organizování automobilových závodů.

Za své dlouholeté působení v organizacích neslyšících se setkala s mnoha významnými českými neslyšícími a dodnes s neslyšícími udržuje kontakt. Její manžel zemřel v roce 2011, ale paní Olga je stále velmi aktivní a snaží se dál šířit jeho odkaz. Významným animátorem je též jeho synovec Boris Masník.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.