Oldřich Šlejmar: Z ruských vojáků jsme měli legraci

Oldřich Šlejmar byl v roce 1968 odvedený na vojnu. I když mu v některých chvílích do smíchu nebylo, většinu času si z ruských vojáků dělal legraci.

V roce 1968 vám bylo dvacet. Jak jste tehdejší situaci vnímal?

Hned 2. října jsem odešel na vojnu do Strašic u Rokycan. Opustil jsem tak Prahu zrovna ve chvíli, kdy sem přijely tanky. Akorát nás stačili naverbovat.

Měli jste na vojně s ruskými vojáky často potíže?

Byli všude. Já byl u kontrarozvědky a jezdil jsem na motorce. Pamatuji si, že jsem jel s tajnými spisy do Dejvic a přede mnou jela motospojka. Ta mě chránila. Najednou se tam objevili ruští vojáci a sundali ho z motorky. Vzali mu samopal a svlékli ho. Bylo to otřesné, jel přede mnou asi dvě stě metrů. Tak jsem se rozhodl, že jim ujedu, a zahnul jsem do lesa. Oni hned vyrazili na té sajdkáře za mnou. Řekl jsem si, že jim ukážu, protože to tam znám. Byl tam můstek, o kterém jsem věděl, že se tam vejde jednostopé vozidlo. Já projel dobře, oni se převrátili do vody. Trochu se vykoupali.

Co bylo dál?

Ujel jsem jim. Namířil jsem si to k náčelníkovi a vše mu řekl. Jel se mnou nazpět. Nejdřív jsme vysvobodili ochranku. Pak jsme dostali od nadporučíka lístek, aby na nás už něco takového nezkoušeli. Nakonec jsem dojel do Dejvic sám a mohl se zastavit na chvíli doma.

Řekla vám na to něco maminka?

Ona ani nevěděla, že jezdím na motorce. V první chvíli se lekla, že jsem stroj někde ukradl a utekl z vojny. Musel jsem jí to vysvětlit.

Ptal jste se rodičů, jaká je situace v Praze?

Vyprávěli mi, že se tam občas střílí. Nebo že viděli, jak přišli vojáci k mladému klukovi a sebrali mu rádio, které mu pak už nevrátili. Jinak u nás na Pohořelci bylo vojáků pár. Hodně obklíčené to bylo na Strahově. Tanky byly všude kolem něj.

Dávali si vaši rodiče pozor, aby se těm místům vyhýbali?

Ani ne. Tatínek byl vyhlášený jako nejlepší číšník v Praze 6, 8, 10 a v Praze 1. Ptal jsem se ho, jestli občas vojáci přišli k nim do hospody také na pivo. Říkal, že jen důstojníci, protože normální vojáci tam nemohli.

Měli jste na vojně z ruských vojáků strach?

Je pravda, že byli skoro všude, ale my si z nich spíše dělali legraci. Šli jsme třeba v montérkách do lesa na houby a oni tam měli zaparkovaný tank. Kolem něj byly všude hřiby. Jenže oni to nesbírali, protože jednou se přiotrávili nějakou houbou, která nebyla jedlá.

Situace nebyla napjatá?

Jedna vzpomínka byla docela hrůzná. U nás ve Strašicích někdo znásilnil dceru předsedy národního výboru. Velitelé nechali nastoupit všechny vojáky. Chodil táta, dcera a nejvyšší ruský důstojník. Prošli jídelnu i autopark. Když našli viníka, důstojník vzal pistoli a naprosto automaticky ho na místě zastřelil. Všichni koukali. Protože správně měl asi být někam poslaný, aby se s ním udělal soudní proces.

Co vám vojna dala, nebo naopak vzala?

Naučil jsem se tam jednat s lidmi. V Praze nálada nebyla dobrá. Silnice a domy byly poškozené a lidé, kteří se bouřili, to odnesli.

Byl jste rád, že jste během okupace nebyl v Praze?

Asi ano, protože, co jsem slyšel od kamarádů, tak třeba na Václavském náměstí to bylo otřesné. Od sochy svatého Václava tam tanky mířily děly dolů na Můstek a střílelo se.

Jaké to bylo, když jste se do hlavního města potom vrátil?

Začal jsem pracovat jako lakýrník. Odstěhoval jsem se od rodičů a oženil se. Narodila se nám dvojčata. Manželství ale vydrželo jen rok a půl. I po rozvodu jsem děti pořád vídal. Teď už o nich dlouho nic nevím. Jak se otevřely hranice, odjely obě do Austrálie a už tam zůstaly. V kontaktu nejsme.

Jak jste vnímal rok 1989?

O politiku jsem se nikdy moc nestaral. Ale Václava Havla jsem měl rád. V době, kdy byl prezident, jsem pracoval na Pražském hradě jako lakýrník.

Znal jste ho osobně?

Jistě. Chodil k nám kouřit, protože všude jinde na Hradě byly cigarety zakázané. Vždy k nám přijel na koloběžce. Pamatuji, když se objevil poprvé. Řekl jen, kluci, jsem Václav a budu sem k vám chodit kouřit, protože jinde nemohu.

Jak na vás zapůsobil?

Byl bezvadný. Takový lidový. Potkával jsem ho i v hostinci U Černého vola. Vždy přiběhl, řekl nazdar kluci, jdu bez ochranky jen na dvě. Dal si dvě piva, vytáhl dvě cigarety, ukázal k naše-mu stolu štamgastů, aby nám dal výčepní pivo a panáka. On své pivo nadvakrát vypil a zamával, že už musí jít, protože ho budou hledat.

Souhlasil jste s pozdějším rozdělením Československa?

Nepochopil jsem, z jakých důvodů se to tehdy událo. I nyní se ptám, proč. Ani jeden národ to nechtěl. Stejně tu Slováci dodnes žijí. To je přesně ta politika, kvůli které se nedívám na zprávy. Vždyť se podívejte, jak to dnes vypadá. Jandák, ten se tam akorát ještě víc zakulatil. Ale i tak ho beru. Ovšem Stropnický? Ten je přes vojáky a přitom má modrou knížku. Tak kde to jsme.

Čtěte také: Marie Poncarová: Diktovali nám, že vše, co přinesl minulý režim, bylo špatné