Jste jeden z nejstarších pražských starostů. Dokážete si v tuto chvíli představit, že byste za necelé čtyři roky kandidoval znovu na starostu? A koho případně považujete za vašeho „přirozeného nástupce“?
Náš tým na radnici vznikal od roku 2006, kdy jsem se stal starostou. Já jsem v té konfiguraci vlastně v roli „táty“ mých kolegů, z nichž někteří jsou skutečně ve věku mých dětí. A myslím si, že to dobře funguje. Dovedu si představit dva až tři současné kolegy, kterým bych úřad rád předal. Samozřejmě se tím budeme muset zabývat, protože já věčně kandidovat nemůžu. Dnes je mi 72 let a nechci umřít za pracovním stolem. Je nejvyšší čas začít odpočívat. Teď mě ještě kolegové přesvědčili, abych dokončil několik důležitých akcí, které jsme dlouho připravovali. Mám na mysli například nové parky podél Rokytky nebo rozšíření už zmiňovaného parku Přátelství, které má být hotové do dvou let.

Co ještě chcete takzvaně dotáhnout?
Chtěl bych „dotáhnout“ i novou základní a mateřskou školu u Elektry, kde je kvůli výstavbě přírůstek obyvatel nejvýraznější. Mimochodem už tam začínáme stavět. Cílem je také třeba obnova komunitní restaurace U Brabců na starém Proseku. Bude stát kolem 50 milionů, ale půjde o skutečný symbol čtvrti, která si ho podle mě zaslouží. Rád bych zkrátka ještě u těch projektů stříhal pásku, když už jsem tomu věnoval velkou část života a opravdu nezměrné úsilí. Je to možná trochu sobecké, ale je to tak. Po dalších volbách to už ovšem nechci.

Představuje pro vás největší téma vzhledem k poloze Prahy 9 dostavba městského okruhu?
Všichni tady všemi deseti podporujeme dostavbu obou okruhů. Neposuneme se dál, pokud nezabráníme současnému průjezdu přes Prahu a neodstraníme „zádrhele“ na nedodělaných místech. Zrovna před pár dny jsme měli na radnici prezentaci trasy okruhu od Pelc-Tyrolky, která je stále předmětem projednávání. V současnosti to právě z tohoto místa „schytává“ na jedné straně Prosek a na druhé Libeň a Vysočany. Jde o problém, který se „přelévá“ na Prahu 9. Variantou je to, že by jeden směr okruhu mohl jít ve dvou pruzích Pobřežní ulicí a druhý směr v tunelu pod Bulovkou. Je to asi nejlepší řešení. Čili vize tady je. Snad bude i vůle ze strany nového vedení města, aby nesnadný projekt pokračoval bez dalšího otálení.

Považujete „revitalizaci“ sídlišť v Praze 9 za víceméně dokončenou?

Nemůžu předjímat, ale myslím si, že většina práce je opravdu hotová. Včetně například domů, které byly zprivatizovány. Lidé na Proseku kdysi žehrali, že je to noclehárna, kde nic není. To už rozhodně neplatí. Dokonce se postoje tamních obyvatel de facto otočily. Docela jasně před lety odmítli poměrně megalomanský projekt obchodního centra s kinem a obřím parkovacím domem, který měl vyrůst na hraně sídliště. Dnes lidé říkají – nechceme tam nic, jen ten park. Za nákupy a zábavou jezdí, případně i chodí pohodlně a rychle do Letňan a doma chtějí klid. Mně osobně by se tam v té době určitá dominanta líbila. Přišel jsem proto s takovou v zásadě ústupovou variantou, že by se ten megalomanský projekt vměstnal do nějaké výškové budovy. Ani to se ale lidem nelíbilo a já jsem jim musel dát postupně za pravdu. Sídliště, které bylo kdysi plné bláta, je dnes plné vzrostlé zeleně. Díky tomu vzrostla i určitá intimita toho místa. A proto se tam dobře žije. Prosek je dnes stabilizované území.

To ale neplatí o už zmíněných „brownfieldech“. Jak vidíte jejich budoucnost?
Problém máme s transformací území v „dolní“ části Prahy 9, kde jsou pozemky po Pragovce, Kolbence, Tesle atd. Kapacita výstavby se tam musí vejít do limitů současné uliční sítě. Máme spočítáno, že stropem je v celé Praze 9 zhruba 75 tisíc obyvatel. Dnes je tam řada developerských projektů.

Jak se tam vlastně developeři dostali k pozemkům?

Bohužel tam byla privatizace trochu divoká. Městská část tam neměla prakticky nic, skoro všechno prodávaly ty dosluhující továrny. V rukách to měli správci konkurzní podstaty a ti prodávali podle klíče „čím dříve, tím lépe“ a „dostane to ten, kdo dá víc za kus“. Přes státem pověřené likvidátory se dost půdy dostalo i ke spekulantům. Dnes už jsou naštěstí majetkové poměry v této lokalitě poměrně stabilizované a oblast se pomalu zvelebuje.

Jak úspěšný je váš poměrně unikátní projekt práce s lidmi bez domova, který běží už několik let?
Kolega Holeček vymyslel model, který nespoléhá jen na represi, ale zároveň se nesnaží tyto lidi nuceně usazovat v permanentním bydlení. To se totiž mnohdy příčí jejich nátuře. Troufám si říct, že většina z nich pokládá svůj styl života za něco, bez čeho nedokážou existovat. Jejich návrat do bytu bývá těžký. Nicméně nechat je v mrazu pod mostem, to také není řešení. Proto jsme se snažili zjistit také jejich představy a to, k čemu jsou ochotní. Vytipovali jsme několik „hnízd“ v Praze 9, kde se lidé bez domova shlukují. Nabídli jsme jim „něco za něco“. Oni od radnice dostali mobilní buňky na přespání a za to uklízí odpadky nebo hlídají parkoviště. Někteří dokonce pasou ovce a udržují tak pásy zeleně. Za práci „navíc“ samozřejmě dostávají zaplaceno. Někde mohou přebývat i na soukromých pozemcích – tam, kde jsme se dohodli s majitelem.
Dnes máme asi 80 takových „kmenových“ bezdomovců a ti vytvářejí menší skupiny, maximálně po osmi lidech, na úklid apod. Musím říct, že v mnoha případech není lepších hlídačů nebo uklízečů, než jsou právě tito „naši bezdomovci“. Základem je podle mě oboustranná komunikace a důvěra. My jim například sekačku na trávu nepůjčujeme, ale darujeme. A oni k tomu pak přistupují úplně jinak, zodpovědněji. Vědí, že je to jejich vlastnictví a výrobní prostředek. Vytvořili jsme vlastníky z lidí, kteří nikdy nic neměli. Naše iniciativa samozřejmě začala přitahovat i problémovější lidi z celé Prahy. Ale jak hrdě říkám „naši bezdomovci“ si začali hlídat „své rajóny“ a ti problémoví proto většinou odcházejí. Dnes lidé z programu komunikují i s městskou policií. Nikoho k ničemu nenutíme, jen nabízíme možnosti. Myslím, že ten program dobře funguje.