„ODS byla v Praze 9 silná i v dobách celostátní krize, kdy se po pádu Nečasovy vlády stěží dostala do parlamentu. Osobně jsem nikdy o změně kabátu neuvažoval, není to v mé nátuře,“ zdůraznil také Jarolím, který je životním optimistou a po dotažení některých projektů se chystá do penze.

Kdo je Jan Jarolím?
Narodil se v roce 1946 v Praze, kde absolvoval VŠ zemědělskou.
Před revolucí působil jako odborný referent v ČHMÚ, v první polovině 90. let pracoval jako ekolog.
V letech 19942006 byl zástupcem starosty Prahy 9, od roku 2006 je jejím starostou.
Je ženatý a má dvě děti.

Čím si vysvětlujete, že se z Prahy 9 stala bašta ODS? A přitom nejde o „typicky buržoazní“ oblast.
Sídliště se tady začaly stavět začátkem šedesátých let minulého století. V té době tam žili hlavně mladí, kteří by dnes volili spíš možná levici. Sídliště ale prošlo výrazným vývojem. Kvalita života se tam dost zlepšila a lidé viděli, že pro ně něco opravdu děláme. Zajímavé je v tom ohledu to, že my jsme byli ve volbách výrazně úspěšnější právě u starousedlíků než u takzvaných náplav.
Starousedlíci zažili ještě dobu, kdy bylo sídliště syrové. Dnes mají k dispozici nové autobusové linky nebo parky, jako je park Přátelství. Praha 9 se jinak velmi dynamicky rozvíjí. Když jsem nastoupil po volbách v roce 1994 na radnici jako místostarosta, tak jsme měli oficiálně 43 tisíc obyvatel. Dnes jich je 57 tisíc. A to jsou jen trvale přihlášení rezidenti. Řada lidí s jiným trvalým bydlištěm se v posledních letech přistěhovala do nových obytných souborů, které vznikly v místech brownfieldů ve Vysočanech. Právě tam byl také přírůstek obyvatel největší.

Liší se nějak tito lidé od obyvatel sídlišť?
Někdy mám pocit, že někteří noví obyvatelé po příchodu očekávají, že jim bude vše naservírováno na tácu. Část z nich má možná pocit, že jsou trochu odstrkovaní, což vůbec není pravda. V těchto nových čtvrtích někdy chybí řada věcí, které nemůžeme jako městská část ovlivnit – třeba uliční síť, infrastruktura. Lidé, kteří si koupí nový byt, očekávají, že to bude s veškerým servisem. Že budou mít za domem park, dětské hřiště i zastávku. A někdy jsou proto vzhledem k těmto očekáváním zklamaní, což se projevuje i ve volbách. U starousedlíků jsme naopak postupně získávali více sympatií.

Jako několikanásobný starosta jste zažil už řadu politických reprezentací na pražské „velké“ radnici. Jak jste vycházel s těmi posledními garniturami?
Kupodivu se nám spolupráce dost dařila i v minulém volebním období, kdy hlavní město ovládlo ANO se sociální demokracií, která u nás byla v opozici. Přesto jsme po počátečním oťukávání od nich dostali podporu, kterou jsme třeba od našich soukmenovců v minulosti vždy nedostali. Je to možná paradox, ale paní primátorka i další radní se stali našimi doslova kamarády. Vůbec to nebylo tak, že bychom měli v magistrátu protivníka. Projevilo se to právě i v získání parku Přátelství, na který přispělo město podstatnou částkou 85 milionů korun, což byla třetina nákladů. Přisoudil bych to tomu, že jsme byli nekonfliktní. Zbytečně jsme neútočili, ale šli jsme cestou „havlovského konsenzu“, což je dnes částečně zprofanované slovo, ale mě se tato filozofie kompromisu líbí. Já si také velmi dobře uvědomuji, jak velké sousto je řídit Prahu. Proto bych jim neházel klacky pod nohy, to by bylo nesmyslné a kontraproduktivní.

A jak vypadá spolupráce teď po volbách?
Optimistické očekávání mám i vzhledem k současné koalici. I tam už došlo k jedné příkladné spolupráci. Pražské zastupitelstvo nám schválilo dotaci v hodnotě 25 milionů na přesun parkoviště kvůli rozšiřování parku Přátelství. A my jsme zase přistoupili na jejich požadavek, aby podél parkoviště bylo víc zeleně. Čili tam vznikne navíc jedna alej. Chtěl bych je přesvědčit o tom, že Praha 9 je hlavně Praha. Vždy jsem byl v tomto spíš centralista. Praha je velkoměsto a metropole. Nemůžeme si tady každý hrát na svém písečku. Městské části by neměly mít pověst někoho, kdo má hodně starostí a po městu pořád něco chce. Já se místo toho snažím o normální dialog. Politika vzájemného respektu a pochopení nám myslím právě přinášela ony politické body. Vždy jsem odmítal zbytečné konfrontace.  Vždy se snažíme přesvědčit druhou stranu, že může mít ze spolupráce také prospěch.
Třeba park Přátelství má samozřejmě celopražský význam. A já rád zdůrazňuji i zásluhy „velké radnice“. Právě na devítce jsme navíc iniciovali celopražský sněm starostů. Jeho cílem bylo společně přesvědčit magistrát, že peníze pro potřeby městských částí mají smysl, protože slouží lidem a ti jsou pak spokojenější. Víc peněz na obyvatele i na žáka jsme takto „vylobbovali“ až v minulých letech, kdy paradoxně v Praze už nevládla ODS. Mohlo to být i tím, že jsme na stranické kolegy bývali mírnější. Nechtěli jsme možná „dupat do země“, aby nedošlo k rozporu uvnitř strany. U jejich nástupců jsme už byli otevřenější. Říkali jsme jim - musíte nám dát peníze, protože pro to máme ty a ty důvody. A musím zdůraznit, že to akceptovali.