Na tramvajové zastávce Albertov vítá cestující kordon šesti policejních dodávek. Číšník přilehlé restaurace s vážným obličejem hledí ven skrze zamřížované dveře podniku. Jakoby právě obavy v očích tohohle člověka měly předznamenat úterní odpoledne.

„Letos to bylo dobré. Tu kartu jsme jim pěkně rozcupovali," chválí si později jeden z účastníků a hrdě šlape po roztrhaných kusech papíru. Mladík, který vytáhl na shromáždění červenou kartu pro Zemana, se musel rychle odporoučet. Schytal snad jen ránu do ruky.

Začínám mít zvláštně tíživý pocit. Čím hlouběji vplouvám do davu, tím větší jde z některých lidí strach. Vojáci v záloze tu dnes mají silné zastoupení. Že by s ostatními chtěli o odlišných názorech debatovat, se u všech říci nedá. Připadám si jako dáma z komiksu, který jsem nedávno četla. Od příchodu uprchlíků začala mít strach… Ze svých spoluobčanů.

Odpor a znechucení se nese vzduchem

Davem se rozezní pískot. „Hanba!" slyším zpoza sebe, když z pódia zazní narážka na EU a utečence. Otočím se a přímo před nosem mi visí bílý lampion s přeškrtnutou mešitou na obrázku. Odznáčky, šály a teď dokonce i lampiony. Zastánci islamofobního hnutí jsou všude. I na pódiu.

„Tady máš nálepku a jdi," vytasí se starší muž s obrázkem mešity a rázným hlasem od sebe odhání mladíka. Před chvílí přiznal, že se mu některé názory prezidenta nelíbí. Sluníčkář je tou nejmírnější nadávkou, kterou schytá.

„Zrádci!" křičí drobná žena vedle mě. Vzrušení a odhodlání v jejím hlase rezonuje kolem. „Fuj," hučí dav jako by šlo o jednoho člověka. Odpor a znechucení se nese vzduchem pokaždé, když z pódia zazní jméno Dienstbier. Jedním dechem padají z úst mluvčích urážky tak zvaných elit a ve stejné chvíli chvála prezidenta. Není on také elita? Paradoxů jsou dnešní proslovy na Albertově plné. Nadšení a zběsilost davu nabírá na síle.

„Nahlas, není slyšet," zní z dálky křik lidí, kteří nezaregistrovali prezidentem ohlášenou minutu ticha. Pokračuje proslov. V tu chvíli mi zazvoní telefon. Najednou se cítím jako v divadle a ne uprostřed bouřícího davu. Starší muž přede mnou mě s opovržlivým výrazem ve tváři kárá jak malé dítě. „Musíte to řešit zrovna teď?!" rozčiluje se. „Mluví váš prezident!" jakoby chtěl dodat.

Prezidentova lepší anglická výslovnost

Atmosféra a odhodlání lidí podpořit svého prezidenta je stejně silná a emotivní jako jeho projev. Je znát, že si od poslední lekce angličtiny, kdy Čechům veřejně vysvětlil význam slovíčka „pussy", značně vylepšil anglickou výslovnost. Anatomii se dnes navíc nevěnoval, a tak žádný ze slušných Čechů nemusel svým dětem zacpávat uši.

Lehce se ušklíbnu, když prezident pečlivě vysvětluje pozorným posluchačům, jak se nenechat vést a přitom si je perfektně připravenými slovy motá kolem prstu. Prohlášení, že „odlišné názory nesmí být umlčovány," vyzní naprosto absurdně.

Při poslechu české hymny v podání Marka Černocha se mi na hruď vrací tíseň. Muž s odznáčkem vedle mě hrdě pěje známá slova. Že je svoboda vyznání jedním ze základních lidských práv zakotvených v ústavě mu stejně jako dalším vůbec nevadí. Hrdost je to poslední, co cítím.

Při odchodu potkávám lidi s českou vlajkou zakončenou pěstí na mikinách. „Blbý, navedený a ještě poplacený. To je nejhorší diagnóza," komentuje muž s plnovousem a lehce vypitým hlasem skupinu lidí, která se vysloví proti zavírání hranic. K „české pěsti" naštěstí nedochází.