V úterý jste na Klinice zahajovala sérii přednášek s názvem Potřebujeme Feminismus! Proč ho dnes stále potřebujeme?

Potřebujeme feminismus minimálně proto, že v posledních několika letech nabrala na síle vlna antifeminismu. Velmi agresivním způsobem se vymezuje vůči samotné myšlence emancipace, vůči možnosti, že by rovnost mohla nastat, nebo alespoň vůči lidem a organizacím, které se tyto otázky snaží prosadit. To je jedna rovina.

Jaké jsou další?

Jde o deficit možností, které česká společnost člověku nabízí. Rozhodně ale nejde pouze o problém České republiky. Například když se stanete obětí sexuálního násilí, ať už jste žena nebo muž, nedostane se vám často adekvátní odezvy ze strany institucí, které by se tím měly zabývat, tedy primárně od policie. Z průzkumu veřejného mínění vyplývá, že tu stále převládá představa, že si za znásilnění alespoň částečně může oběť sama. To ovlivňuje i soudní rozsudky. Toto dost jednoznačně ukazuje, že zde rovnost opravdu není. Co vlastně říká tvrzení, že si za to oběť může sama? Že se sama znásilnila? To postrádá logiku a hodně mi to vadí. Tradičně uvidíte citace statistik, které se týkají nerovných platových podmínek, Můžeme se podívat na distribuci péče o děti…

Jak se k ní feminismus staví?

Do určité míry odpověď závisí na tom, o jakém feminismu se bavíme. Obecně se ale zaměřuje třeba na to, že pokud budete jako muž chtít pečovat o dítě, bude vaše okolí reagovat v lepším případě nechápavě, v horším až agresivně. Může k tomu docházet i ze strany zaměstnavatele. Vymezí se, že to není vaše role, že vás v tom nebude podporovat, i když mu toto zákon ukládá.

Dostáváme se k tomu, že rovnost by ze zákona měla platit. Kde je tedy problém?

Představa, že rovnost už tu je, protože máme nějaké zákony, je neuvěřitelně naivní. To je možná začátek, ale jen v některých oblastech života. Je třeba se podívat, jestli se zákony aplikují v praxi často existují jen na papíře. Rýpnu si do novinářů a novinářek. Před Vánoci se lidé mohli dočíst, že na jihu Čech došlo ke dvojnásobné vraždě ženy a dítěte. Muž spáchal sebevraždu a dům shořel. Takovéto zprávy můžete najít v černé kronice relativně často, ale o domácím násilí většinou není ani zmínka.

Takže se některá témata přehlíží?

Když se budete bavit s organizacemi, které se zabývají pomocí obětem, tak zjistíte, že si na to stěžují opakovaně. Pro mě je strašně problematické, že se tím nikdo nechce zabývat, pokud nejde o těžké ublížení na zdraví. Je vždycky lepší řešit problém včas, než zajde takhle daleko. I v případech s ublížením na zdraví se soudy často nezabývají domácím násilím, ale pouze napadením. Jako by nebylo možné řešit obě věci najednou. Když už jsme u té novinářské kritiky, tak v říjnu loňského roku vyšel v Hospodářských novinách zajímavý článek o kvótách v Norsku v soukromých společnostech s podílem státu. Mezi řečí se zmiňoval, že jde o zemi, která má velký problém s domácím násilím a že u nás to takový problém není.

Problém spíše není vidět…

Ano. Vtip je v tom, že v Norsku se sbírají statistiky a mají velmi propracovaný systém pomoci. U nás se srovnatelné statistiky nesbírají, sledovat můžete počty případů vykázání. Ukazuje se, že v momentě, kdy se určitý problém detabuizuje, začne být možné o něm mluvit. Je možné přiznat, že se vám něco takového stalo a klesá společenská stigmatizace, že jste obětí něčeho takového. Teprve potom se přihlásí více lidí, kterým se to děje nebo stalo. Statistika roste jen zdánlivě, ve skutečnosti jen věrněji odráží realitu. Najednou se o problémech ví.

Zmínila jste témata jako domácí násilí, znásilnění. Co všechno je tématem feminismů a jaký je jejich cíl?

Ať už se díváte na akademickou formu feminismu v rámci teorií, nebo na způsoby aktivismu, není možné tvrdit, že by měly jasný společný cíl. Ony se budou v něčem překrývat. S emancipací a ideou rovnosti, spravedlnosti se setkáte napříč. Představy, jak toho dosáhnout, nebo co by to znamenalo, se mohou lišit.

Co znamená feminismus pro vás osobně?

Znamená pro mě možnost přemýšlet o společnosti trochu jinak. Díky feminismu mohu uvažovat o rolích, které ve společnosti máme, o normách, kterými se řídí a o jejich důsledcích. Feminismus není v žádném případě pouze pro ženy. Je pro celou společnost. Na základě myšlenek feminismu mohou profitovat velmi konkrétně i muži. Tlak na to, co je normální, když je člověk mužem, by byl výrazně menší, pokud bychom ustoupili z představ, že existují dvě navzájem výlučná pohlaví, která zavazují k vymezeným způsobům chování. Platí to i u žen. Lidé často vnímají feminismus jako diktát, jako různé zákazy a příkazy. I vzhledem k tomu, kolik lidí se u nás feminismem zabývá, je to naprosto absurdní představa. Přikazují a nakazují zde zostra úplně jiné instituce.

Jak se stavíte k názoru, že feministky nenávidí muže?

To je naprostý nesmysl. Upřímně řečeno neznám žádnou feministku, ani žádného feministu, který by nenáviděl muže. Například ve Feministické společnosti Univerzity Karlovi je to téměř padesát na padesát, což je pro mě skvělá zpráva. Stejně tak na přednášky o feminismu na Kliniku chodí ženy i muži. Moc nechápu, kde se tohle tvrzení bere. Samozřejmě v 60. letech v USA existovaly některé formy radikálního feminismu, ale to jsou velmi okrajové záležitosti.

Lidé si je možná pamatují…

Nemyslím si, že by si je lidé u nás vůbec pamatovat mohli, tak nějak není ze kdy. S praxí nemají nic společného, je proto zarážející, že takové představy stále přežívají. Může to být ale částečně nechutí se vůbec s hlavními myšlenkami feminismu seznámit. Doufám, že akce, které teď probíhají, to pomohou konečně změnit.

Proč by se o feminismus měla společnost zajímat?

Jsme společnost, která se řídí normami. Nebylo by špatné, kdyby lidé začali přemýšlet o tom, že neexistuje pouze feminita a maskulinita v jednotném čísle, ale i něco dalšího. Nevidím důvod, proč by to někomu mělo vadit. Důležité je zmínit, že myšlenka rovnosti pohlaví má potenciál přinést velmi pozitivní změny i do života mužů.

Jakým způsobem může pomoci mužům?

V české společnosti se muži dožívají výrazně nižšího věku. To částečně vede k tomu, že zde máme řadu starších osamělých žen, které čelí nejen ekonomickým problémům. Minimálně část důvodů, proč zde existují rozdíly, tkví v tom, jak je u nás definovaná mainstreamová maskulinita. Problémem české společnosti je například spotřeba alkoholu. Sama nejsem abstinentka. Pokud jste ovšem muž a jdete do hospody, očekává se od vás, že hodně vydržíte. Norma je, že toho vypijete hodně a možná se ani neopijete. Na zdraví muže a délku jeho života to rozhodně nebude mít dobrý vliv. Je třeba tyto věci začít zpochybňovat.

Co další problémy?

Dále jde třeba o potlačování některých emocí a naopak důraz na agresivitu, schopnost tvrdě se prosadit. Tím trpí řada mužů, od kterých se očekává, že se tak budou chovat, je to vlastně velký tlak. Pokud člověk vybočí ze své genderové role, tak sankce přijdou, byť by to bylo „jen" horší postavení v kolektivu.

Feministů je poměrně málo. Dá se tedy říct, že muži si své problémy zatím moc neuvědomují?

Pokud se pohybujeme v systému, kde je maskulinita vnímaná jako norma, je těžší začít ji nějak kriticky řešit. Když je váš gender definovaný jako něco speciálního, zvláštního, nenormálního, je snazší ho jako ten „zvláštní případ" zkoumat. Studia maskulinity tak měla určité zpoždění. Přitom jde o strašně zajímavé pole výzkumu. Čtenářky a čtenáře bych ráda pozvala na sérii čtyř minipřednášek, která se bude konat příští čtvrtek od šesti hodin v klubu Prám.

Na druhou stranu, řadě lidí jejich role vyhovují a nechtějí nic měnit, nebo role otáčet…

Tady ale nejde o otáčení rolí. To opět vychází z představy, že feministky chtějí, aby se role otočily, vládly ženy a zavládl matriarchát. To je nesmysl. Když mluvím o rovnosti, mám na mysli rovnost. Nemluvím o tom, že by se měla hierarchie otočit a zavládnout nerovnost, která bude fungovat jinak.

Jak je možné se nerovnosti zbavit?

Genderové nerovnosti existují vždy v průsečíku s dalšími nerovnostmi. Pokud se nezamyslíme nad zbytkem, nezbavíme se ani genderových nerovností. Člověk má morální povinnost zamyslet se nad tím, jak svým chováním ovlivňuje společnost a lidi kolem sebe. Během hodinového rozhovoru při výzkumu můžeme dojít k závěru, že je člověk se svou rolí spokojený až k tomu, že se ti lidé nikdy nezastaví a nezamyslí. Určitě nejde o to, že by člověk hledal problémy tam, kde nejsou. Problémů je celá řada.

Jaké například?

Dlouhodobě mě irituje argument, že rovnost pohlaví už přeci dávno máme. Stačí se podívat na desetiletí debat o platech vyučujících na všech úrovních českého školství. Čas od času se znovu objeví idea, že by bylo dobré přidat na platech, abychom k této profesi přitáhli muže. Nechápu, jak to někdo může považovat za jev, který by nebyl v rozporu s tvrzením, že zde rovnost už máme. Osobně si myslím, že by se mělo přidat na platech ženám, které tu práci teď nejčastěji odvádějí, protože nejsou zaplacené tak, jak by být měly. Stále zde ale přežívá představa, že muž je hlavní, i když ne jediný, živitel rodiny. Souvisí to s jasně nastavenou hierarchií genderových rolí. Představa, že se doplňují, velmi dobře zastírá to, že se v první řadě jedná o hierarchii. To je zásadní rozdíl.

V tomto ohledu nejde pouze o školství. Řada výzkumů a statistik upozorňuje na to, že ženy dostávají za stejnou pozici zaplaceno méně. Čím to je? Ženám to nevadí?

Pokud se zeptáte žen, zda jim nevadí, že berou za stejnou práci méně peněz, nemyslím si, že by odpověď zněla: nevadí. Problém je, že řada firem přidává dodatky do smluv, že o svém platu nesmíte nikoho informovat. Celá problematika se tak zneviditelní, protože ženy často ani nemusí vědět, že berou méně, než jejich mužští kolegové.

Máte s tím vlastní zkušenosti?

Prošla jsem řadou zaměstnání a pamatuji si, že některé mé kolegyně zažily velký šok, když zjistily, jak velký rozdíl v platech je. Často je to schované v různých odměnách. Znám případ z Univerzity Karlovy. Nastoupila zde pedagogicko-výzkumná pracovnice. Znala plat svého předchůdce a dostala o pět tisíc korun méně. Ozvala se a bylo jí řečeno, aby radši mlčela a moc na sebe neupozorňovala.

Blanka NyklováNarodila se v roce 1980 v Praze. Vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, ve své doktorské práci se věnovala popisu české feministické scény.

V současnosti působí jako odborná pracovnice v Národním kontaktním centru Gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd České republiky.

Čtěte také: Rozdíl v platech mezi muži a ženami je 21 procent