Kliknutím zvětšíte"Zmítala jsem se v depresích a neřešila reálný život," vzpomíná na nejtěžší období života sedmačtyřicetiletá žena, která si říká Ariana Arietta Argoni. Zatímco usedá na pohovku komunitního centra v Bohnicích, které se stará o pacienty s duševní nemocí, u nohou se jí motá jorkšír. Vítá se s každým, kdo o něj zavadí pohledem. Všechny tu důvěrně zná – s Arianou sem dochází každé čtyři týdny.
Ariana trpí bipolární afektivní poruchou – střídají se u ní stavy totální euforie a naprostého úpadku. Spouštěčem, který ji dostal až na dno, prý byly manželské problémy. „Muž si našel o šest let mladší ženskou. To mě zlomilo. Byli jsme tehdy hodně známé osoby – mágové, astrologové a fotografové. Takže jsem se dostala pod obrovský tlak," popisuje.
Zoufalství vyústilo až v pokus o sebevraždu. Ariana se předávkovala léky. „Spolykala jsem všechno, co jsem doma našla," říká. Skončila na jednotce intenzivní péče, pak v psychiatrické léčebně v Bohnicích.
„Teď už je mi naštěstí dobře. Užívám sice léky, ale do nemocnice už jsem nikdy nemusela. Díky nim," ukazuje do prostoru, kde kmitají pracovníci centra. „Když je nejhůř, přijdu sem. Tady mi pomohou. Naučili mě řádu, doprovodili mě na úřady, vrátili mě do společnosti. Bez nich bych to nedokázala," tvrdí žena, která nastartovala novou kariéru a našla si také nového partnera.
MÍSTO LÉKŮ TERAPIE ČI DECHOVÁ CVIČENÍ
Centrum duševního zdraví, kam Ariana dochází, stojí na klidném bohnickém sídlišti. Funguje sotva pět let. Středobodem je společenská místnost s útulnou kuchyňkou, od ní vedou dveře do dalších zákoutí. „Je nesmírně důležité, aby prostory byly členité – aby měli klienti dostatek soukromí," vysvětluje staniční sestra Blanka Novotná, když nás vede do vedlejšího křídla.
Všechno tu voní novotou, místnosti jsou zalité sluncem. Vybavení je skromné a vkusné – převládají tlumené barvy. „Snažili jsme se vytvořit příjemné a podnětné prostředí, ve kterém se budou klienti cítit dobře," pokračuje staniční sestra. Jinak by sem nikdo nechodil.
Podařilo se. Do komunitního centra se klienti vracejí. Pravidelně ho prý navštěvuje 120 lidí, dalších padesát se ukáže nahodile. Nejčastější diagnózy, které pacienty přivádějí: schizofrenie, těžké afektivní poruchy a obsedantně kompulzivní poruchy – tedy neurózy, při nichž člověk trpí pod náporem nutkavých myšlenek. Lidé si sem chodí pro úlevu, když je přepadnou náhlé úzkosti. Další hledají pomoc z existenčních problémů – ztratili práci nebo bydlení a žádají podporu. Někdo se ukáže jen tak – aby nebyl doma sám. Přijít může naprosto kdykoliv – centrum funguje čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
TŘINÁCT MINUT NA PACIENTA
Pacientům prý režim svědčí. Důkazy jsou ostatně hmatatelné: „Spotřeba anxiolytik na léčbu úzkosti klesla o desítky procent. Lidi se zkrátka naučili řešit úzkostné stavy i jinak než tabletou. Sestra s nimi úzkost probere a prodýchá," přibližuje Blanka Novotná.
Spousta pacientů navíc nemusí tak často do nemocnice. „Když jsme si dělali první statistiku, jaký vliv má naše práce na hospitalizce, byli jsme příjemně překvapení. Zjistili jsme, že se po dvou letech snížil počet dnů v nemocnici o 2300. To je asi osmadvacet dní na klienta ročně," přidává další důkaz místní psychiatr Miroslav Pastucha.
To se podle něj u psychiatra v ambulanci stát nemůže. Ambulantní specialisté jsou totiž přehlcení. „Zatímco já mám v kartotéce jen pár desítek klientů, běžný ambulantní specialista jich musí obstarat i patnáct stovek," vysvětluje Pastucha. Lékaři se tak lidem věnovat nemohou, ani kdyby chtěli. Na každého mají v průměru jen třináct minut.
Často se proto stává, že jdou pacienti z nemocnice do nemocnice. V mezidobí je totiž nikdo nehlídá. „Nikoho nezajímá, jestli berou léky, nebo jak si vedou v osobním životě. Přitom zvládnout režim medikace není jednoduché. Třeba schizofrenici mají často naprosto zkreslenou představu, jak mohou se svým lékem manipulovat – dávky si jednoduše upravují podle toho, jak zrovna chtějí," podotýká staniční sestra z bohnického centra.
Dohled je proto podle ní klíčový. Měl by ho navíc zajistit někdo, kdo pacienta dobře zná a může se mu věnovat. „Třeba právě komunitní centrum," dodává.
BEZNADĚJNÝ PŘÍPAD?
Hezky to podle ní ukazuje případ čtyřicetiletého schizofrenika, kterého má bohnické centrum v péči. „Vypadalo to s ním beznadějně. Příbuzní už ho chtěli poslat do domova se zvláštním režimem, protože péči nezvládali. Nakonec to dopadlo jinak," vzpomíná Novotná.
Pacient, u kterého několikrát zasahovala policie, když pod vlivem bludů demoloval byt, najednou vyrostl. „Dostali jsme ho do péče a začali se mu věnovat. Nejprve jsme chodili my k němu, později se odvážil on k nám. Trvalo to sice půl roku, ale nakonec si nechal vysvětlit, že musí užívat léky. Pochopil také, že je musí brát v určeném množství," popisuje Novotná.
Dnes už bludy nemá. Odstěhoval se do chráněného bydlení, protože zjistil, že se svého bytu bojí. Chodí mezi lidi a dělá běžné věci. „Vede si výborně. Přitom stačilo jen málo – věnovat mu čas, aby získal k léčbě důvěru," říká bohnická sestřička.
KOMUNITNÍ CENTRUM DO KAŽDÉHO OKRESU
Ministerstvo zdravotnictví se proto chystá počet komunitních „center duševního zdraví" rozšířit. Zatímco nyní putovalo 80 procent peněz určených na psychiatrii do zavřených ústavů, do budoucna půjde většina z nich na komunitní centra. „Za deset let by mělo stát v každém okrese jedno," přibližuje představy resortu spoluautor psychiatrické reformy Ivan Duškov.
Stejnou cestou se ubírá celý západní svět. „Existuje totiž obrovské množství studií, které porovnávají výsledky obou typů péče a ze kterých vyplývá, že systém komunitní péče je výhodnější. Nejenom že snižuje počet hospitalizací a zkracuje jejich délku, ale zvyšuje také pracovní zařazení lidí s duševním onemocněním," vysvětluje Duškov.
Lidé, kteří docházejí do komunitních center, jsou podle něj spokojenější a spotřebují méně zdravotní péče. Komunitní způsob péče navíc snižuje předsudky vůči duševně nemocným.
UŠETŘÍ SE MILIONY
„Raději ale upozorňuji, že rozšíření komunitní péče neznamená rušení psychiatrických nemocnic," podotýká Duškov. Lůžka podle něj zůstanou, nebudou ale na velkých klinikách. Přesunou se do komornějších oddělení obyčejných nemocnic.
„Toto uspořádání je mnohem výhodnější i proto, že řada psychiatrických pacientů trpí celou kombinací poruch – nejenom psychických, ale i somatických. Často mají vysoký krevní tlak nebo cukrovku," podporuje vizi i šéf Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý. V běžné nemocnici se jim tak dostane veškeré péče pod jednou střechou. Po propuštění z nemocnice si lidi převezme komunitní centrum – bude tedy zajištěna kontinuita péče.
Provoz každé komunity bude stát kolem 14 až 15 milionů ročně, na jejich provoz budou přispívat nejen ministerstvo zdravotnictví, ale také sociální služby. Pro srovnání: dnes stát posílá na psychiatrii 8,8 miliardy korun a tři čtvrtiny z toho jdou na léčebny.
BUDE DOST PERSONÁLU?
Vedení resortu ale bude muset vyřešit zásadní problém: nedostatek kvalifikovaného personálu. Třeba psychiatrů je podle senátorky Aleny Dernerové v Česku necelých osm stovek. „Počty ambulantních specialistů sice v posledních dvanácti letech o třetinu nabobtnaly, ovšem pacientů přibylo o šedesát procent," připomíná.
Problém bude i se sestrami. „Ty navíc budou potřebovat pro práci v terénu daleko hlubší znalosti, než jaké se po nich chtějí u lůžka. V terénu jsou totiž na všechno samy, často se musejí umět okamžitě rozhodnout i bez porady s kolegyní nebo lékařem," vysvětluje staniční sestra Blanka Novotná.
Schizofrenie může být užitečná
Jedna z teorií říká, že schizofrenie může být užitečná – ne pro nemocného, ale pro společnost. Schizofrenik totiž může lidem v krizové situaci ukázat neobvyklou cestu či řešení, říká lékař bohnického komunitního Centra duševního zdraví Miroslav Pastucha.
Jak vzniká schizofrenie?
To se neví. Proto také nerad používám slovo choroba, když o ní mluvím. Choroba je něco, co má jasnou kategorizaci – ví se, co se v těle děje. U psychických nemocí to ale nevíme. Prozatím existují jen nějaké teorie.
Jaké?
Někteří kolegové tvrdí, že schizofrenii způsobuje gen, který jsme ještě neobjevili. Další jsou přesvědčeni o tom, že porucha vzniká vlivem traumatu v dětství. Spousta lidí, kteří trpí schizofrenií, totiž referuje o tom, že v dětství zažili šikanu nebo sexuální zneužívání. Jsou ale i zajímavé sociální teorie. Podle těch společnost schizofreniky potřebuje.
K čemu?
Společnost prý musí mít nějakého schizofrenika, aby našla v krizové situaci řešení. Schizofrenik uvažuje jinak, bez zdánlivých logických souvislostí. Schizofrenik dokáže přesvědčivě mluvit a ukázat řešení, které by nikoho nenapadlo. Za schizofreničku je považována Johanka z Arku, Isaac Newton či nositel Nobelovy ceny za ekonomii John Nash. Tato teorie vznikla poté, co část vědců vyřkla údiv nad tím, proč něco tak nevýhodného jako schizofrenie v průběhu evoluce nevymřelo.
Kolik je v populaci schizofreniků?
Uvádí se, že kolem jednoho procenta. To je ale číslo, které udává, kolik lidí se s poruchou musí léčit. Další jedno procento lidí sice může schizofrenií trpět, její projevy ale zvládne samo.
Jak se schizofrenie projevuje?
Začátky jsou plíživé. Lidé mohou slyšet hlasy nebo trpět bludy. To se často projeví sociálním úpadkem – nemocný se začne zavírat v bytě a nevychází. Je přesvědčen o tom, že ho někdo pronásleduje nebo odposlouchává. Lidé trpí nadměrnou vztahovačností, někdy mohou brát i drogy – protože jim dokážou od problémů ulevit. Někteří kolegové uvádějí, že schizofrenii provázejí neurologické problémy – tedy poruchy pohyblivosti, zvýšená ztuhlost. Další si všimli, že má nemocný poruchy termoregulace – v létě nosí několik vrstev oblečení, na-opak v zimě přijdou v krátkých kalhotách.
31
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
