Obrovské plány? Už ne! Na těch má střízlivost vždy ztroskotala

Základní školu opouštěla se samými jedničkami, a tak pro ni bylo logickým krokem gymnázium. I z něj vycházela jako premiantka. A už se viděla na vysoké škole…

„Ale protože jsem měla ještě dva sourozence, naši se tenkrát rozhodli, že i jim je potřeba dát možnost studovat. Na má studia by tak už nezbylo. Musela jsem tedy na pracák."

Práce snů

Tam Zdeně nabídli místo na úřadu na odboru sociálních věcí. „Tehdy, ještě navíc na maloměstě, to byla práce snů. Prestižní, která měla u lidí velkou váhu," vzpomíná na své první místo Zdena, která se mezitím seznámila s budoucím manželem.

„Bylo mi devatenáct a já měla všechno. Peníze, zaměstnání, milujícího partnera, svůj byt, rodinu. A aby toho nebylo málo, ještě jsem začala studovat vyšší odbornou školu a jazyky angličtinu, francouzštinu a němčinu. A s tím vším jsem si spokojeně proplouvala životem."

Všechno bylo zkrátka až moc dokonalé… Odstěhovala se od rodičů, žila s budoucím manželem. Pak ale přišla vojna.

„Najednou jsem měla celý byt pro sebe. A ptala jsem se sama sebe: co mi ještě chybí k odpoutání? Co dělají dospělí lidé?"

A tehdy Zdenu poprvé napadlo, že k večerní pohodičce jí chybí sklenička vína. „Dala jsem si jedno krabicové. Vlastně mi to ani nechutnalo. Ale připadala jsem si hrozně dospělá," směje se při vzpomínce na levný patok Zdena.

Po nějaké době přešla v práci na jiný odbor. „Tam už to bylo o něčem jiném. Pracovala jsem mezi samými chlapy. Když přišel člověk, že od nás potřebuje něco zařídit, přinesl flašku. Nebo začal řvát, že to chce hned vyřídit."

Tyto stresy Zdena jen těžce snášela. Byla přecitlivělá, jakmile se na ni někdo rozkřikl, rozklepala se. Měla panickou hrůzu z toho, že něco pokazí.

„Když mi jednou pán řekl, že jsem kráva, rozbrečela jsem se. Pak mi šéf přinesl panáka na uklidnění. A ono mi to fakt pomohlo! Stres odplul…"

Panáků bylo stále více. Ale Zdena si přesto nepřipouštěla, že by byla ve vleku alkoholu. Nedbala ani na první výstrahu, která přišla ještě před svatbou v roce 2003. Demonstrativně se pokusila zabít.

Celé okolí bylo v šoku. Poprvé se tak dostala do léčebny. Po ní na Zdenu čekala příjemná a nepříjemná věc. Svatba a naznačení od tajemníka, že by měla odejít z práce. „Pila jsem. Stále. A hlavně v práci. Jelikož jsem dělala v administrativě, chyby začínaly být vidět. Já jsem se však zasekla. Nechtěla jsem, aby mě někdo považoval za odpadlíka. Řekla jsem si, že jim to ukáži!"

A opravdu. Přestala pít, pracovala na sto dvacet procent. Toto tempo jí vydrželo rok.

Pak jí však umřela milovaná babička. „Bylo to první úmrtí v rodině, nikdy jsem se do té doby se smrtí nesetkala. A tak jsem se na pohřbu rozpila."

Ještě dva roky se držela v práci. Pak ji vyhodili. Začala chodit k psychiatrovi, období abstinence se však střídalo s úplnými propady.

V pití až po uši

„Když jsem šla třeba v zimě venčit psa, schovávala jsem si lahve do sněhu. Cvakla jsem si. A takhle to bylo i desetkrát za večer, takže manželovi bylo jasné, že jsem v tom po uši."

Byl z toho nešťastný, to si Zdena uvědomovala. Nedokázala mu však dát přednost před flaškou. „Miloval mě, jenže pak už to neunesl. Nejenže jsem přišla o práci, krátce nato i o manžela, který utekl k někomu jinému. Pitím a náladami jsem ho od sebe odehnala," říká Zdena.

Postupem času se k problémům přidaly i dluhy a nemocná slinivka. Zdena se potácela mezi psychiatrií a nemocnicí. Mezi střízlivostí a opilostí.

„Dopadla jsem až na dno. Neměla jsem nic. Neměla jsem kam jít, byla jsem bezdomovec. Přestala jsem splácet půjčky, vydělávala jsem si, čím se dalo." Pak nastal zlom. Otěhotněla.

Jste těhotná!

Přestože jí lékaři po operaci slepého střeva řekli, že už nikdy nebude moci mít děti. „Oznámili mi to ve třetím měsíci. A já celou dobu pila první ligu. Stejně jako můj partner, který byl také alkoholik. Navíc agresivní."

Do té doby neměla Zdena žádné zábrany. Když se ale dozvěděla, že čeká dítě, došlo jí, že už nejde jen o ni samotnou.

„To dítě jsem chtěla. Moc! Spojila jsem se tedy s psycholožkou Martinou Začalovou, které vděčím za hodně. Otec dcery mě mlátil, to ona mi pomohla kontaktovat rodiče, dostat se zpátky do evidence úřadu práce, dát dohromady doklady…"

Po porodu přišlo důležité rozhodnutí. Zdena se chtěla jít léčit. Své mamince, která v té době už byla v invalidním důchodu, svěřila dceru. Její maminka šla na mateřskou, Zdena ještě v šestinedělí do léčebny. Po návratu to ale bylo zase stejné. Jednou byla nahoře, podruhé úplně na dně.

V roce 2011 poznala současného přítele, který jí hodně pomohl. I on ji motivoval, aby šla na další léčení. „Jenže mi chyběla pokora. Vůči alkoholismu, sama sobě, okolí. Vplula jsem do léčebny jako stará známá s výrazem ve tváři tak mě tady zase máte. Já byla na zabití," kroutí nespokojeně hlavou Zdena.

Nedostatek pokory způsobil, že jakmile přijela domů z léčebny, zase se opila.

Přesně před rokem se dostala do sdružení Anonymních alkoholiků. „Zjistila jsem, že jsou tam normální lidé, kteří mají stejný problém. Mají rodiny, setkávají se, o alkoholu otevřeně mluví. Áčkům jsem vděčná za mnohé," říká Zdena, která přiznává, že pro ni byly vždycky rizikové čtyři měsíce. „Je to jako koloběh. Dám se dohromady a jsem v pohodě. Pak mám ale pocit, že si to nezasloužím a musím si to pokazit, abych se zase mohla odrazit ode dna…"

Čtyři vodky za dva dny

To nejhlubší dno mělo děsivou podobu. Čtyři lahve vodky za dva dny. Až ta nejhlubší propast, nad kterou balancovala, jí otevřela oči.

„Chtěla jsem zase začít jezdit za dcerkou. Uvědomila jsem si, že jsem vždycky podcenila doléčení. Když po třech měsících vyjde člověk z léčebny, není vyléčený. V léčebně je ve skleníkovém prostředí, problémy zvenčí se ho netýkají. Ale dostanete se ven všechno se to na vás nahrne, neunesete to. A to je důvod, proč se zase napít," vysvětluje Zdena, které kromě léčebny v Bohnicích pomohlo Centrum ALMA, které pomáhám alkoholičkám vrátit se zpátky do života.

„Najít psychologa, za kterého se neplatí, to bylo u nás na malém městě nemožné. Když pak přišla paní ředitelka z ALMY do Bohnic představit tuto organizaci, chytla jsem se toho. Věděla jsem, že je to moje poslední šance."

Zdenu uchvátilo nejen prostředí, ale i přístup a kolektiv. Motivací, aby s alkoholem skoncovala, bylo paradoxně úmrtí maminky. „Říkala jsem si přišla jsem o jedinou mou jistotu. O mamku! Ale pak přišlo prozření tu zodpovědnost za malou musím přece převzít sama! Snažím se proto brát mamči úmrtí jako znamení. Teď je to na mně, abych se co nejdříve uzdravila a abych si časem vzala od mojí sestry dceru, která je u ní nyní v péči."

Když se ptám Zdeny na její vyhlídky a cíle, má jasno. „Prvořadým cílem je být střízlivá. Bez toho by nemělo smysl plánovat. Střízlivosti podřizuji všechno. A plánuji po malých krůčcích. Na obrovských plánech totiž má střízlivost vždy zkrachovala. Jeden z plánů nevyšel, propadla jsem skepsi… A spadla jsem do toho znova. To už nechci," říká Zdena, které se rýsuje od prosince nová práce.

„Na mé složité cestě mi pomohlo hodně lidí. Mám pocit, že jim to musím vrátit, proto bych se ráda stala sociální pracovnicí a pomáhala lidem, kteří to zrovna potřebují."

Znovu. A lépe

Než se rozloučíme, Zdena mi ještě s rozzářenýma očima vypráví o své nové garsonce, ve které začne znovu. A lépe.

„Je napsaná na mě. Je tam jen postel, víc nic. Ale je moje a já si postupně budu pořizovat, na co budu mít zrovna peníze. Všechno bude. Všechno přijde. Teď už tomu věřím."