Květiny, pár bonboniér a sem tam nějaká slzička. To patří k závěru školního roku, u „deváťáků“ ale zároveň končí významná kapitola v životě – chlapci a děvčata se vydávají na cestu, z níž mají blíže k dospělosti než k dětství. Proto bývá loučení se „základkou“ i dojemné.

Jediná končící třída V Základní škole Karla Čapka ve Vršovicích, která se svými třemi sty žáky patří v Praze k menším, končí letos pouze jedna devátá třída. „Odráží to počty narozených dětí koncem devadesátých let, na druhém stupni je to stejné ve všech ročnících,“ říká třídní učitelka devítky Petra Kopecká. Podle ní se ale počty dětí od čtvrté třídy níže zvyšují. „A letos už budeme v září otevírat tři první třídy,“ dodává učitelka, která měla končící „deváťáky“ na češtinu a hudební výchovu.

Chlapci a děvčata si chodí k tabuli pro vysvědčení, předávají své dárečky a vyslechnou si od učitelky poslední dobrá slova na cestu. Mezi 28 žáky je jediný s vyznamenáním, řada dalších ale prospěla velmi dobře. „Schovejte si dobře nejen vysvědčení, ale i závěrečné hodnocení. Na středních školách je většinou vidět nechtějí, ale přesto vám někdy mohou být dobré,“ říká učitelka. Pro našince je závěrečné hodnocení něčím neznámým: jde o jakousi nižší formu maturity, kdy při zkouškách museli děti prokázat své znalosti za všechny třídy základní školy. Na přední straně listu hodnocení je graf prospěchu žáka za posledních pět, pokud v té době chodil do této školy.

Poslední zvonění

Je to tradice převzatá od středoškoláků: poslední zvonění je oslavou závěru školy, poslední odměnou, kterou jim dává škola a také malí spolužáci.

Ve třetím patře se ke každému absolventovi devítky připojí jeden prvňáček a po posledním zvonění, které obstará pan školník mosazným zvoncem, se všichni vydávají na cestu dolů.

Špalír ze žáků ostatních ročníků „deváťáky“ zdraví a tleská jim.

Venku na chodníku dojde na osobní loučení, (možná první) polibky a opět nějaké ty slzičky.

Deváťáci již mají o své budoucnosti jasno

Než se čerství absolventi vršovické devítiletky rozutekli do ulic, zeptali jsme se jich na nejbližší plány, prázdninové i životní.

„Na prázdniny pojedu na chatu a budu tam celé dva měsíce. V září nastoupím na novou střední školu pro veřejnosprávní činnost v Praze 9, Pod Balkánem. Už se tam docela těším. Je to škola zaměřená na psychologii a kriminalistiku. Když bych si pak udělal nástavbu, tak bych mohl jít dál i na práva, ale to je ještě daleko,“ říká o svých nejbližších plánech Matěj Bohuslav.

Na chatu se chystá i Denisa Walisová. Pak pojede s rodiči do Řecka a v září nastoupí na obchodní akademii. „Jdu na obor ekonomika podnikání. Láká mě to proto, že to dělá můj táta a trošku to znám.“ Na otázku, jak jí jde matematika, řekne stroze „průměr“, ale při zmínce o jazycích hned ožije – prý jí jdou dobře, zvláště angličtina.

Zda by se už anglicky domluvila, si není Denisa jistá, ale její spolužák Abzal Salmenbayev, původem z Kazachstánu, ano. „Myslím, že jo,“ říká a udivuje typickým pražským přízvukem, ačkoliv u nás žije s rodiči teprve pět let. O prázdninách chce jet na festival Rock for People. „A pak si budu muset vydělat prachy, tak půjdu někam na brigádu, do hypermarketu doplňovat zboží, a na konci srpna bych jel na týden dva do Kazachstánu, už jsem tam dlouho nebyl. V září nastoupím do střední odborné školy civilního letectví, obor mechanik-elektrotechnik, pak bych chtěl studovat na ČVUT a stát se pilotem.“ O své budoucnosti má jasno. Navíc se pochlubí, že kromě angličtiny mu jdou i technické předměty – matematika a fyzika. Třeba jsem skutečně mluvil s budoucím pilotem.