Jejich ruce kmitaly sem a tam a jojo lítalo ze strany na stranu. Kluci (a pár holek) nechávali svá joja jezdit po provázku, skákat, rotovat nebo skoro tančit. Druhé Mistrovství Evropy v jojování (nebo také v yoyování podle současného mezinárodního názvu joja) se konalo o víkendu v divadle Archa na Poříčí. Dvě mistrovství byla za sebou, loni a letos, ale první u nás bylo již před 57 lety.

„Letos k nám přijelo na 160 soutěžících z celé Evropy, od Islandu až po Turecko. Ale máme tu také tzv. open divizi, v níž jsou i účastnící z Filipín, Japonska, Mexika či USA,“ říká Jan Kordovský, předseda české Yoyo Asociace (CYA). „Jsme jedni z mála, kdo má vlastní asociaci, ještě ji mají Němci a Španělé,“ chlubí se dvaadvacetiletý mladík, který vlastní malou firmu s potřebami na jojování, ale svůj cíl vidí v dokončení studia, jež před časem začal na politologii. Prozrazuje, že mistrovství jde zorganizovat i bez funkcionářů: vše se děje přes webovou stránku, případně přes facebook. Mezi účastníky jasně převažují cizinci, jichž je asi 130. Stejně je tomu mezi rozhodčími, což jsou lidé, kteří většinou již aktivně „nejojují“, ale stále dění kolem této hry sledují, nebo jsou aktivní v jiných částech světa, ne v Evropě.

Káča

Na mistrovství se soutěží v osmi divizích, z nichž pět je rozděleno podle způsobů zacházení s jojem, z bývající hodnotí množství triků za časový úsek, a to podle věku soutěžících. „A jedna divize patří těm, co hrají káču. Jich je příliš málo na to, aby měli vlastní mistrovství,“ vysvětluje Kordovský.

Nejmladšímu účastníku mistrovství bylo osm, nejstaršímu asi 35 let. Mezi soutěžícími jsou i jojerky, ale je jich málo, ani ne desetina. „Jojují často přítelkyně soutěžících, ale že by samy soutěžily, to ne,“ poznamenává Kordovský. Na vítěze čekaly kromě pohárů také dary od sponzorů – většinou joja a další potřeby – a samozřejmě diplomy.

Á propos, dnešní jojo již není tím, jež znali naši otcové či dědové. Dnes už není provázek napevno připevněn k ose, takže se jojo samo nevrací. Toho se dociluje švihem prstu, případně dalšími triky – je to celá věda. Jojo má dnes rozhodně blíže ke sportu než k hračce. Proto také to mistrovství.

S jojem jsem se podíval do světa

Loni se stal mistrem Evropy Václav Kroutil z Prahy. Je mu 21 let a třetím rokem studuje Vysokou školu ekonomickou.

Jak a kdy jste se dostal k jojování?

Když mi bylo 13, tak to brácha přinesl ze školy a mě to zaujalo. Nejdřív jsem myslel, že to bude chvilkovka jako všechno ostatní. Ale začal jsem chodit mezi jojery, na srazy, získal jsem spoustu kámošů a pak začaly soutěže.

Kam už jste se s jojováním podíval?
Po Evropě, v okolních státech a také v Rusku a třikrát jsem byl v Americe na mistrovství světa.

Kdo takové cestování financuje?
Mám svého sponzora. Nu a potom něco rodiče, něco já sám. Teď má také něco připlácet naše asociace.

Kdo sponzoruje takovouto hru, která vlastně není nikde vidět?
Většinou to jsou výrobci nebo prodejci jojí. Udělají si svůj tým, jeho členy vybaví potřebami a případně i jinak přispějí.