Předchozí
1 z 2
Další

Co říkáte průvodům děsivých ďáblů, které se teď tak rozmohly?
Mluvíte o takzvaných krampusech. Tyto průvody mají velice dlouhou tradici, souvisely s rituály plodnosti dobytka a na rozdíl od našeho mírumilovného chození čerta s Mikulášem a andělem byly církví často zakazovány. Krampus je alpský čert, najdeme ho v jižním Německu či Rakousku. Název se odvozuje od nářečního výrazu „krampen“ („dráp“). Ještě před patnácti, dvaceti lety se etnologové jezdili na krampusy dívat do Bavorska, teď je máme v kulturácích v každém druhém českém městě. Ohromně populární jsou v USA, kde je veřejnost vnímá jako odpověď drsnější Evropy na přeslazené americké Vánoce se „sacharinovým“ Santou Clausem.

No ale ty příšerné masky – to přece už vůbec není pro děti.
Tak oni čerti kupříkladu na Valašsku také vypadali poměrně dost brutálně. Máte ale pravdu, že český čert je humanizovaný, rádi z něj děláme nemotorného popletu. Naši předkové dlouho přemýšleli, odkud se vlastně vzal, a za vzor si vybrali apokryfní příběh o vzpouře Lucifera proti Bohu. Andělé, kteří zhřešili, byli svrženi do pekla (z těch se stali ďáblové), do vody (z nich jsou vodníci), někteří spadli do lesa (ti se změnili v hejkaly a víly) a jiní skončili v podzemí (to jsou třeba trpaslíci).

Alpský čert mi připomíná řeckého boha Pana.
Ano, krampusové mají blízko k faunům, satyrům, ve slovanském prostředí se nabízí bůh Veles. Spojení s pastvinami a dobytkem je tam evidentní. Je to prvek jiné kultury z míst, kde panovaly kruté živly. Ve vysokých horách lidé vnímali přírodní síly mnohem intenzivněji než v podhůří: viz třeba náš Krakonoš. Česká trojice Mikuláš, čert a anděl je skvěle vyvážená: na obranu proti strachu nastupuje moudrost a laskavost. Kdežto krampus je elementární silou koncentrovaného zla. Mimochodem, v Nizozemsku a okolí chodí Mikuláš s černým Petrem, což je vlastně černoch. Dnes je kolem toho přirozeně velká diskuse. V protestantských zemích čerta z lidových průvodů často odstraňovali a nahrazovali ho jinými postavami.

Napadá mě, že na českých vesnicích byl podobně hrůzným zjevem rybníkář, který o masopustu vodil maškary.
Průvody čertů a Mikulášů jsou ovšem temnější než masopust. Ten se týká spíše erotiky, plodnosti, nezřízeného veselí, zatímco my se bavíme o době před zimním slunovratem, kdy dny jsou nejkratší a noci nejdelší. Brzy se stmívá a za tmy vycházejí duchové mrtvých a démoni. Vždyť už v Kosmově kronice se píše, že když u nás kníže Břetislav zakazoval pohanské zvyky, to, proti čemu hlavně brojil, byly hry se škraboškami a maskami na křižovatkách nebo na hrobech.

Z vánočních koncertů Chorey Bohemiky si pamatuji bílé ženské postavy s dlouhými zobáky z papíru.
To jsou Lucky. Člověku se okamžitě vybaví obrazy Hyeronyma Bosche. Dobře, že jste to nakousl, protože všichni tihle démoni se v současnosti vracejí. Lucka chodí před svátkem svaté Lucie (13. 12.), Barborka v předvečer dne svaté Barbory (4. 12.). Ta vypadá přesně jako postava z filmového hororu Kruh. Dlouhé vlasy přes obličej, bílé splývavé šaty, v ruce nese košík a v druhé drží nůž. Pokud dítě zlobilo, rozřízne mu bříško, vyndá z něj střeva a vloží je do košíku. Lidé při tomto rituálu opravdu nosili po vesnici v košíku zvířecí střeva.

Řekněte mi, proč si připravovali takové šoky? Nebo je to bavilo?
Dnešní děti z toho mají trauma, ale když bratři Grimmové v roce 1812 vydali své pohádky, všichni psali, že jde o skvělý výchovný nástroj – jen prý je to příliš měkké! Hrdinové měli být více trápeni, aby to mělo příslušný pedagogický účinek.

Kdo ví, jestli to vůbec bylo adresováno dětem.
Přesně tak. Lucky chodily k mladým ženám, dospívajícím dívkám, které předly v době, kdy by měly odpočívat. Tak trestala komunita ty, kteří během svátků pracovali přespříliš, což bylo nejen proti Bohu, ale také to mělo nežádoucí vliv na chod celého společenství. Lucky vtrhly do místnosti a začaly dívku symbolicky mlátit.

Co z vesnických zvyků pokračuje formou městských legend?
Jediné, co zbylo, je vědomí, že doba adventu je nebezpečná. Bylo statisticky zjištěno, že nejvíce městských legend o únosech či vraždách patří do období mezi listopadem a prosincem. To se samozřejmě vysvětluje brzkým stmíváním. Zároveň je to však doba velkých nákupů, čili typický příběh vypadá tak, že jdete do nákupního centra, tam vás někdo přepadne a slehne se po vás zem. Vezměte, jaký shon panuje v obchoďácích. Ale když vyjdete ven, ocitnete se na zcela pustém parkovišti… Pozitivní, rodinná atmosféra Vánoc by nebyla ničím bez tušení čehosi hlubšího, staršího, co bublá pod povrchem. Světlo Vánoc je možné jen díky té temnotě za oknem. Vánoční svátky jsou tak hezké a příjemné proto, že jsme doma pospolu a bráníme se tomu, co je venku.

A když nejste v pohodě…
O Vánocích dochází k největšímu počtu sebevražd. Dlouho se věřilo, že když venku fouká, někdo se oběsí.

Tím se dostáváme k tématu osudovosti v Erbenově Kytici. Balada Štědrý den. Co vám naskakuje?
Přelomové období, kdy končí starý rok a začíná nový. Silvestra naši předkové neslavili a za obraz příštího roku považovali celý Štědrý den. Proto tolik zdánlivě nesmyslných vánočních zvyků.

Jenže proč se tak stresovali? Krájeli jablko, aby tam našli kříž…
Já mám pocit, že ti lidé byli smíření s osudem. Věřili, že je víceméně všechno předem dané, a se smrtí dokázali pracovat. Tím, že rozkrojili jablko, se jim vlastně ulevilo. OK, tak já asi příští rok umřu, řekli si a začali přemýšlet, co se do té doby musí udělat. A když to nevyšlo, o důvod víc k radosti.

Ještě k těm potvorám: v Americe existuje hororová postava Abominable Snowman, doslova odporný, hnusný sněhulák!
O sněhulákovi toho moc nevíme. První zmínka o něm je, pokud vím, u Shakespeara. První písemná zmínka o stavění sněhuláka pochází ze sedmdesátých let 17. století z Lipska. A tehdejší sněhuláci skutečně byli hroziví. Měli koště, jako strašák – jenomže koho měli vystrašit? Nehlídali úrodu, nestáli na polích a neodháněli ptáky. Byl to takový negativní symbol zimy. Až později se stali roztomilejšími.

Znáte genezi zlatého prasátka?
To je velká záhada. Předpokládá se, že by to mohl být zlatý kanec Gullinbursti ze severogermánské, vikingské mytologie, jenž patří bohu plodnosti a bohatství Freyovi. Současně se v severských mýtech vyskytuje kanec, kterého jedí hrdinové, co se po smrti dostanou do Valhally. Uřezávají z něj kusy a pečínky neubývá. Něco na tom možná bude, protože nejstarší doklady o zlatém prasátku u nás máme od českých Němců.

A co pohádka o dvanácti měsíčcích?
To jste trefil do černého! Je rozšířena v celé Evropě, pravděpodobně však vznikla v českých zemích. Nejstarší záznam pochází z doby Karla IV. Mistr Klaret, vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce, vyučoval na pražské univerzitě a ve svém díle uvádí exempla, krátké příběhy, jimiž zejména dominikánští a františkánští mniši oživovali svá lidová kázání. V jednom takovém exemplu, psaném latinsky s českými vpisky, stojí přibližně toto: „V únoru čteme příběh o matce, která poslala svou dceru do lesa pro jahody. Dcera v lese uviděla dvanáct ,plecháčuov‘ (lysých starců). Ptali se jí: ,Co tu děláš?‘ ,Jdu pro jahody,‘ odpověděla. Načež jeden z nich, stařec jménem Únor, řekl: ,Běž a trhej.‘ Natrhala jahody, přinesla je domů, čemuž se ona i její matka nemálo podivily.“ Tak zní nejstarší světový zápis pohádky o dvanácti měsíčcích. Je z roku 1366 a dochoval se u nás! Ještě je zajímavé, že v ústním podání u nás ten příběh potom vůbec nežil. Až teprve Božena Němcová ho objevila na Slovensku.