Na místě, kde dnes Bílá labuť stojí, fungoval zájezdní hostinec s pivovarem u Podušků. Majitel na dům vyvěsil domovní znamení s podobiznou labutě, a tak se mu začalo říkat U bílé labutě.

Čtěte také: Usedlost Spiritka: bývala cihelnou, dnes slouží vládě

Stavbu však později nahradil moderní obchodní dům, kterých v období první Československé republiky Praha moc neměla. Největší nákupní centrum provozoval podnikatel Jaroslav Brouk na Letné a právě on rozhodl o stavbě dalšího zařízení tohoto typu. Vlastnil zmiňovaný dům s hostincem, a tak padla volba na tuto lokalitu na Novém Městě.

Stavba Bílé labutě začala v roce 1938 a probíhala podle projektu Josefa Kitricha a také Josefa Hrubého, architekta, který navrhl podobu mnoha škol, bytových domů i dalších staveb a je také spoluautorem československých pavilonů na světových výstavách Expo 58 v Bruselu a Expo 67 v Montrealu, divadla Laterna Magika v paláci Adria, či třeba strahovského areálu se studentskými kolejemi.

Technické rarity

Již 19. března 1939 přivítalo několikapodlažní centrum první návštěvníky. Jelikož se otevření uskutečnilo jen tři dny po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, prvními zákazníky se stali převážně němečtí okupanti utrácející říšské marky. Tato měna měla proti české koruně výhodný kurz, což působilo na Němce kromě přirozené zvědavosti jako velká vábnička. Funkcionalistický palác se pyšnil mnoha unikáty a vymoženostmi. Měl vůbec největší prosklenou stěnu v republice s rozměry 20 x 30 metrů, která dodnes tvoří uliční fasádu. Plocha z neprůhledného stříbrošedého skla plnila roli tepelné a zvukové izolace.

Začaly zde jezdit první a na další desítky let také jediné eskalátory v uzavřeném prostoru na území hlavního města. Společně s rychlými výtahy dokázaly přepravit až 4 tisíce nakupujících za hodinu. Technicky náročný systém klimatizace a vytápění, automatizovaný sběr odpadu i potrubní pošty patřily mezi evropské unikáty. Stejně tak i pneumatické pokladny, ze kterých se hotovost přesouvala bleskovou rychlostí do účtárny, odkud zamířila obratem zpět účtenka a peníze na vrácení zákazníkovi.

Zážitky z nákupů mohli návštěvníci vstřebat na střešní terase s restaurací a kavárnou. Maminkám pohlídali jejich děti specializované vychovatelky. Přitom obdobné dětské koutky představovaly před sedmi desítkami let raritu.

K pohodlnému pobytu v komplexu přispívala kočárkárna a také úschovna zavazadel. Nelze se divit, že si Bílá labuť se svými 15 000 metry čtverečními prodejní plochy dlouho udržela pověst největšího a nejmodernějšího obchodního domu. Nejen u nás, ale i v celé střední a východní Evropě. Tyto charakteristiky ztratila na „domácí půdě" až s vybudováním Kotvy a Máje v sedmdesátých letech minulého století.

Neon a hvězdy

Na střechu zajímavé budovy umístili architekti osmimetrovou otáčející se neonovou labuť, která zde je dodnes. „Když jsem jako malý jezdil s rodiči v pátek večer vlakem na Moravu, tak jsem vždy hledal v dálce otáčející se labuť. S bratrem jsme vždy soutěžili, kdo ji najde dříve," vzpomíná Lukáš Korbel.

Čtěte také: V Ruzyni se po válce usídlila StB

V roce 1943 „účinkovala" Bílá labuť s filmovými hvězdami v protektorátním filmu Šťastnou cestu natočeném Otakarem Vávrou. Mladé prodavačky v obchodním domě hrály Adina Mandlová, Jiřina Štěpničková, Hana Vítová, Jana Dítětová a Nataša Gollová. Z některých záběrů je znatelné, jak moderní zázemí měli zaměstnanci k dispozici. Po skončení druhé světové války se ani Bílá labuť nevyhnula znárodnění.

V roce 1961 založili zaměstnanci Autoklub Bílá labuť. Pořádal řadu akcí, mezi nimi například orientační závod, soutěž na mopedech značky Stadion a především klání s názvem „Večerní Prahou s Večerní Prahou", kterou spoluorganizoval deník Večerní Praha, předchůdce dnešního Pražského deníku. Modernizace interiéru domu, který je kulturní památkou, proběhla až v devadesátých letech. Podle údajů z elektronických měřidel sem denně zavítá deset až patnáct tisíc návštěvníků. Provozovatelé odhadují, že dům měl od začátku provozu již zhruba půl miliardy návštěvníků.

Michal Vrbecký