Tuhle otázku si na počátku týdne položil nejeden z návštěvníků dne otevřených dveří, kdy pracovníci útulku představovali zájemcům své vybavení i své svěřence. Ve vánočním čase po celé dva dny. Ten Štědrý nevyjímaje.

Málo nebylo ani těch, kteří přesně tuhle otázku položili někomu z personálu. Odpověď není příliš potěšující: takovéto akce obyčejně přispějí k tomu, že se několik návštěvníků opravdu vrátí a některý z pejsků najde nový domov – zrovna Vánoce ale pro zvířecí útulky představují jedno z nejnáročnějších období. Čas masivního přísunu nových přírůstků.

Potěšení na obtíž

Začíná to už po svátcích, kdy leckterou rodinu zaskočí, že takový čtyřnohý dárek, který pod stromečkem nadělal tolik radosti, není jen živý plyšák, s nímž si člověk pohraje, kdy má chuť, a zase odloží, ale jde o živého tvora potřebujícího nejenom lásku, ale především péči svého pána trvale. Pak se vrátí děti ze zimních prázdnin u babiček a dědečků na venkově, leckdy i s novým chlupatým kamarádem – a není výjimkou, že právě z něj se stane hračka odsouzená k odložení, protože se už omrzela.

A pokračuje to i v dalších týdnech, kdy leckterá domácnost dochází k poznání, že v běžném režimu všedních dnů si soužití nedovede představit. Často je problém nedostatek času, někdy ale vyhraje neochota ke kompromisu. Ustupovat tomuhle špindírovi, který všechno zničí? Ani nápad!

Ti slušnější pak alespoň zvíře do útulku přivezou. Není ale málo těch, kteří chlupatého kamaráda, s nímž už se nechtějí kamarádit, jednoduše vyhodí. Vykopnou na ulici, případně odnesou rovnou do popelnice. Ano, to se opravdu stává. V uplynulých měsících bylo jen ve vnitřní Praze takových případů několik. A teď v zimě se možná na leckteré ani nepřijde. Zvlášť když přijdou větší mrazy, kníkání brzy utichne. Přitom právě to může znamenat hranici mezi životem a smrtí, pokud náhodou kolem nádoby s odpadem prochází někdo všímavý…

Dát druhou šanci

Ať už se stane cokoli, každé zvířátko si zaslouží dostat druhou šanci. Příležitost k novému životu v jiné rodině, kterou může zprostředkovat právě útulek. Třeba zrovna nechtěného pejska, který se znelíbil nebo se v domácnosti změnily poměry, si někdo z útulku odvede – a s novým páníčkem si budou dělat pouze radost. Oba navzájem.

Ne všechny příběhy jsou ale takto šťastné, připouští chovatel Luboš Ludvík – a očima pohladí kotec, odkud přes mříž vykukuje Filip. Sympatický kříženec menšího vzrůstu, prý zcela bezproblémový. A přesto získal cejch potížisty, což případného zájemce odrazuje. Je totiž evidován jako recidivista. Jako pes, který byl dvakrát do útulku vrácen. Srovnání s recidivistou je přitom víc než výstižné.

„Ono se to s ním nese stejně jako s člověkem, který byl v kriminále," konstatoval Ludvík s dodatkem, že Filip je v tom naprosto nevinně. Nejprve byl vybrán jako nevhodný dárek dětí pro staré rodiče, pro něž byl mladší pes příliš aktivní, podruhé si ho vyhlédla rodina, která pak zjistila, že na zvířátko nemá dostatek času. Chybu tedy udělali lidé, nikoli Filip – přesto jeho pověst zůstala pošpiněna.

Odpovědný přístup

Vyzkoušet si před konečným rozhodnutím, jak bude soužití fungovat, není podle pracovníků útulku na škodu. Se zvířaty je to s jako s lidmi: taky si nesednete s kýmkoli. A každý pes je svébytná osobnost; výrazná individualita. Některý temperamentní, jiný naopak klidnější.

To lze často poznat už při pouhém procházení chodbou mezi kotci; ani není nutné číst poznámky, které mají někteří hafani u svých jmen. A stojí tam i věci, které poněkud zaskočí. Překvapivě dokonce hned několikrát lze narazit shodné upozornění: pozor, leze přes ploty.

Pokud se někdo rozhodne pro psa z útulku, je dobré si s chovateli promluvit. Lidé prý často dělají chybu, že se nezeptají, nebo dokonce informace odmítají s tím, že všechno vědí; už přece psa měli. Ovšem – znovu je na místě připomenout: každý je jiný. A v útulku mohlo skončit i zvíře s negativní minulostí, které má s lidskou rukou špatné zkušenosti.

Ocitnou se tam ale i zatoulaní psi, kteří se jednoduše ztratili – a ne vždy se daří najít jejich majitele, pokud se vlastník sám nezajímá. Každý to přitom neudělá. Zvlášť ti, jimž se nechce platit poplatky, a tak „pozapomněli" na povinnost mít psa přihlášeného.

Již několik let platí v Praze také povinnost mít psa označenéhočipem. Skutečnost? Čip má pod kůží zhruba polovina psů, kteří se do útulku dostanou. Ani nalezení čipu však ještě neznamená přímou cestu k majiteli. Vysoké procento čipů totiž není registrovaných, takže zjištěný kód mnoho neprozradí…

Inu – ono chovat pejska znamená opravdu spoustu povinností. Nejen vůči zvířeti!

Seznamka je i na internetu

Během dne otevřených dveří v Troji se Deník setkal hned s několika návštěvníky, kteří o adopci pejska, jemuž by dali domov a získali věrného společníka, vážně uvažují. Vesměs se ale zatím přišli podívat, nechat si nějakého chlupáče představit – a popovídat s personálem. Ještě ale budou uvažovat, aby se rozhodli opravdu zodpovědně. S plnou odpovědností jak vůči své rodině, tak i vůči zvířeti.

Ano, právě takhle je žádoucí před pořízením čtyřnohého kamaráda uvažovat. Na tom se shodují nejen zaměstnanci útulku, kteří vidí, jak u nich často končí psi, o něž páníčci péči nezvládli; zaskočilo je, že venčit je nutné nejen dnes, ale i zítra, ať je pátek, nebo svátek, slunečné počasí nebo padají trakaře. Deníku to jasně řekla i Marcela Baňasová, která přivedla vnuka, aby se společně na chlupáče podívali. Opravdu se jen podívali. „Pejsek potřebuje lásku a čas – a je to závazek na 18 let. Takové rozhodnutí udělat nemohu. Chodím do práce – a teď mám na hlídání vnoučka," vysvětlila svoji situaci.

Ten, kdo to to s adopcí chlupáče myslí vážně, může vybírat podle fotografií i v klidu domova. Útulky pražské městské policie totiž svou nabídku zveřejňují na internetu. Adresu si není třeba pamatovat; stačí napsat do vyhledávače „útulek Troja" (případně „útulek Měcholupy", kde jsou zase k mání kočky a koťata) – a vybrat si položku s nabídkou zvířat.