„Liduška měla uniformu, vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo! Tak jsem řekla, že půjdu. Ale maminka bránila. A já jsem začala brečet. A tím jsem si vždycky všechno vymohla,“ směje se Emílie Řepíková tomu, jak si doma prosadila vstup do armády. Těšila se, že jí bude uniforma slušet stejně jako kamarádce. Emílie, za svobodna Klabanová, se narodila jako volyňská Češka v polské vesnici Malowana.

Její předkové obtížně sháněli živobytí

Její předkové v Čechách obtížně sháněli živobytí, proto odešli za levnou půdou na východ. Emílie pracovala na rodinném statku a Čechy znala jen z vyprávění. V roce 1941 odešel tatínek i Emíliin snoubenec do armády. Brzy poté byl do československé armády umožněn vstup i ženám a Emílie se nechala naverbovat. Byla zařazena k protiletadlovým dělům, ale když se setkala se svým otcem, chtěl ji okamžitě poslat z armády domů.

Povolil, až když se pro Emílii našlo místo v kanceláři oděvního skladu. Vojáci u ní fasovali oblečení a ona zase oděvy padlých posílala jejich rodinám. Jak postupovala fronta, stěhovala se i Emílie se skladem. Na Dukle zažila masakr svých krajanů, v týlu armády se dostala přes Moravu až k Praze. Pro volyňské Čechy to byl svátek. „Smáli jsme se i plakali. I my holky z týlu jsme si připadaly jako hrdinky.“ Emíliin snoubenec Vladimír Řepík válku přežil. Vzali se a společně sloužili v Žatci. Emílie pak odešla do civilu a oba se usadili v Československu natrvalo.

Den válečných veteránůNa 11. listopadu každoročně připadá Den válečných veteránů. Kupte si proto vlčí mák do klopy na ulici nebo na webu www.denveteranu.cz. Svým příspěvkem podpoříte další nahrávání vzpomínek veteránů pro sbírku Paměť národa.