Nevybírají si služby podle kvality, ale podle toho, jestli se do nich dostanou

Od osmnácti let je na invalidním vozíku, na který byla upoutána po úraze, jejž utrpěla po nešťastném pádu ze stromu.

Tehdy studovala obchodní akademii v Bruntále, nyní je ředitelkou České asociace paraplegiků CZEPA, která sdružuje lidi po poranění míchy, tedy osoby se stejným hendikepem, jako má ona sama. V současnosti zahrnuje přes 800 členů, což podle Jančíkové představuje pouhou částečku ze všech paraplegiků, kteří u nás žijí. Nezisková organizace přitom (ve zkratce) usiluje o jediné - o lepší životní podmínky vozíčkářů u nás.

V současnosti se účastníte charitativního projektu Měním svět. Co byste vy sama chtěla na dnešním světě změnit?

Co bych chtěla z naší společnosti určitě vymazat jako první, je závist. To je největší a nejškaredší vlastnost českého národa. I když člověk sedí na vozíku, tak mu lidi dokážou závidět. Teď už to ani nevnímám, házím to za hlavu. Lidé vám závidí úspěchy, ale nevidí to úsilí.

Ještě něco byste u nás změnila?

Třeba naši minulost, protože celá společnost je u nás dodnes krutě poznamenána komunismem. Podívejte, když se u nás někomu stane úraz, tak má pocit, že se o něho musí postarat stát. Měla jsem možnost navštívit minulý rok USA, a tam na rozdíl od nás každý ví, že je zodpovědný sám za sebe. Stejně tak se tam lidi navzájem daleko víc podporují, jsou si navzájem rovnější. Nečekají, že jim něco spadne do klína. Představte si, že v Americe jsou vozíčkáři po úrazu čtrnáct dní v nemocnici, potom jdou na deset týdnů do rehabilitačního ústavu a pak už se musí postarat sami. U nás zůstanou hospitalizováni, jak dlouho potřebují, klidně i půl roku. Tím, že v té Americe vědí, že na léčbu nemají tolik času, tak se k problému staví čelem. Zdravotní péče je u nás fakt dobrá, a navíc ji hradí - stát to si málokdo uvědomuje a dokáže si toho vážit. Naopak, pořád si jen stěžujeme.

Pojďme to vzít z optimističtější stránky. S asociací paraplegiků usilujete o lepší podmínky ve společnosti pro vozíčkáře. Vybavujete si něco, co se u nás v tomto směru za poslední roky vylepšilo?

Za největší úspěch považuji, a to mimochodem řekla i Česká urologická společnost, že jsme docílili toho, aby nám stát finančně hradil cévky. Paraplegici jsou totiž inkontinentní, což se dá řešit právě cévkováním. Je ale strašně těžké dosáhnout u nás legislativních změn. Obrovský problém je jenom napojit se přímo na konkrétní ministerstvo. Vozíčkáři po úraze míchy mají specifické potřeby a požadavky. K tomu, aby byli dobře integrovatelní a zapojili se rychle zpět do života, vyžadují kvalitní kompenzační pomůcky, které bohužel pojišťovna kolikrát nehradí.

Podařilo se vám někdy mluvit o vašich problémech přímo s ministrem práce a sociálních věcí?

S ministrem vůbec ne, jen s jeho náměstky. Jednání pokaždé vypadá tak, že nás sice vyslechnou, ale pak napíšou dopis s tím, že se vlastně nic měnit nebude.

Co patří mezi nejčastější problémy, které s Českou asociací paraplegiků na úřadech připomínkujete?

Například bizarní rozhodnutí posudkových lékařů, kteří u postiženého posuzují míru závislosti na péči jiné osoby, a na základě ní určují výši příspěvku na péči. U nás se běžně stává, že člověk po úraze dostane v jednom městě příspěvek 800 korun, a jinému člověku s naprosto shodnou diagnózou je přiznáno 8 tisíc. Tyto případy s CZEPOU na úřadech často řešíme, obracejí se na nás i jednotlivci, kteří jsou sami o sobě samozřejmě bezbranní. Musím říct, že máme vysokou úspěšnost při odvolání a následném zvýšení tohoto příspěvku.

Snažíte se i o rozšiřování bezbariérovosti ve společnosti?

I o to nám jde, ale je to pořád velmi náročné a často svádíme boj s úřednickým šimlem. Jednou z hlavních chyb je, že se u nás nedohlíží na bezbariérovost u budov, které jsou po rekonstrukci. Ačkoli je zákonem dáno, že by budovy po rekonstrukci měly tento požadavek splňovat. Vnímám to vůči vozíčkářům jako velkou diskriminaci. Pravidelně se také stává, že při kolaudaci staveb jsou u nás před bezbariérovým zákonem upřednostňovány požadavky památkářů. Pak se není čemu divit, že si nemůžeme vybírat služby podle toho, jestli jsou kvalitní, ale podle toho, kam se dostaneme.

Pohybujete se po Praze městskou hromadnou dopravou?

To nejde. Zvládala jsem to rok, protože jsem se zařekla, že budu punková, ale pak jsem to vzdala. Ten pocit, když nestihnete bezbariérový autobus, který jezdí asi jednou za půl hodinu, a pak musíte v zimě čekat, než přijede další, byl vážně hrozný. Sice mám teď daleko větší náklady na benzín, ale jinak to u lidí na vozíčku podle mě v Praze nejde. Teď se s CZEPOU snažíme alespoň rozšiřovat mobilní aplikaci VozejkMap, která mapuje nejen pražská místa bez bariér.

Když slyším skepsi ve vašem hlase, mám se vás vůbec ptát na porovnání se zahraničím?

Že je to u nás špatné, každý zjistí hned, jakmile odjede někam na západ. Když jsem byla v USA, dostala jsem se úplně všude, tam je bezbariérovost automatická. Podobně také v Londýně, kde jsou i ty autobusy všechny bezbariérové. Pořád je u nás co dohánět.

Podléháte u nás beznaději?

Strašné! Je to neuvěřitelný zmar. U nás je pár lidi, kteří dokážou zatnout zuby a za něčím jít. Je jich ale hrozně málo, když křičí jeden dva lidi, nemá to žádný význam. A ostatní to nemají zapotřebí, nechtějí jít do konfliktů, do sporů, do tahanic s úřady. Což je svým způsobem pochopitelné, nechtějí být takzvaně na obtíž. Taky u nás sice funguje dost neziskovek, což je fajn, ale peněz na jejich provoz a na to, aby u nás dosáhly nějaké změny, je dost málo.

A co přístup veřejnosti, lidí na ulici, k vozíčkářům? Nastal u nás v tomto nějaký posun?

Lidé jsou různí. Já osobně jsem dost samostatná, ale nedělá mi problém říct si na ulici o pomoc. Většinou s tím nemám problém, i když jsou i tací, co se bojí. Pak jsou ale taky jedinci, kteří se o vás snaží tolik pečovat, až je to otravné. Zrovna včera se mi stalo, že ke mně přišel mladík, když jsem vylézala z auta. Byla jsem ráda, že mi pomohl přisunout vozík k autu a rozdělat ho. Pak mě ale z toho auta začal tahat za zdravé ruce, ačkoli jsem mu asi desetkrát řekla, že je to dobrý, že už sama přesednu. Dokážeme si o pomoc říct, stačí, když nás budete poslouchat. Protože někdy se přílišná pomoc může stát další bariérou.

Žijete velmi aktivním životem, mimo jiné děláte sporty, které si málokdo u osob na vozíčku dokáže představit.

Všechno dělám jenom rekreačně. Ráda plavu, občas jezdím na kole, baví mě vodní lyže… Taky jezdím na motorové čtyřkolce, což je prostředek, který mě dostane úplně všude, pro vozíčkáře je absolutně super. No a v zimě samozřejmě lyžuji.

Jak zvládne vozíčkář jezdit na lyžích?

Nejezdíme na klasických lyžích, ale používáme takzvanou monoski, což je jedna klasická carvingová odpružená lyže, a v rukou máme místo hůlek stabilizátory. Je to sport, který je dost založen na stabilitě, kterou ale my paraplegici kvůli ochrnutí většinou nemáme, takže je to hodně technicky náročné. Trvalo mi asi dva roky, než jsem se naučila pořádně lyžovat.

Vyrazila jste letos někam na hory?

Na to, že bylo málo sněhu, jsem byla na horách docela často, asi čtyřikrát. Lyžovala jsem v Jeseníkách, na Červené Vodě v Orlických horách a v Jizerkách.

Taky se věnujete pohybovému divadlu. Jak jste se dostala k hlavní roli v představení Divadla Archa a souboru VerTeDance Simulante Bande?

I to se dá srovnávat se sportem, protože je to nesmírně fyzicky náročná aktivita. Jsem docela hyperaktivní, jako dítě jsem dělala sportovní gymnastiku, dodnes mě baví skloubení pohybu a kultury. Dlouhou dobu jsem hledala něco takového, do čeho bych se i se svým hendikepem mohla zapojit. A najednou VerTeDance hledalo člověka na vozíčku, který by s nimi spolupracoval. Takže jsme si plácli a simulanti byli na světě. Je to velmi silný příběh o psychických záležitostech všech lidí bez ohledu na zdravotní stav.

Jaké kulturní aktivity sama vyhledáváte?

Ráda chodím do pražských artových kin, hlavně na české filmy. Naposled jsem viděla Hořící keř, z toho jsem byla úplně odvařená. Hodně se pohybuji také mezi divadly, právě díky VerTeDance. Nedávno jsem se byla podívat na pár představeních festivalu nového divadla Malá inventura.

Napadá vás někdy, jaký byste žila život, kdybyste v osmnácti letech nespadla ze stromu?

Občas ano, hlavně když nastane nějaká situace, se kterou si nevím rady. Ta myšlenka tam pořád je, ale nesmím jí dát moc velký prostor. Nevím, co bych dělala, kdybych neseděla na vozíku, neměla jsem nic vysněného. Ale nikdy jsem se ničeho nebála, takže bych asi dělala všechno možné. Určitě bych hodně cestovala a možná bych teď lezla po horách v Americe. Tam jsem se před úrazem občas viděla.

Čtěte také: Kdo se stane držitelem Ceny Olgy Havlové? Návrh může podat každý