Kdy jste se dozvěděl, že vám prezident udělí medaili?
Je to asi měsíc, co mi přišel dopis, že jsem v nominaci na státní vyznamenání. V něm stálo, že je tato informace tajná. Až 28. října ji Hrad vyhlásí.

Opravdu jste nikomu neřekl, že jste nominovaný?
Nepotřebuji se chlubit. Neřekl jsem to ani doma nejbližším.

Jaké byly vaše pocity, když jste zjistil, že vyznamenání skutečně obdržíte?
Byl jsem překvapený. Hlavně jsem si myslel, že ho dostávám za pomoc nevidomým. Až pak jsem zjistil, že za umění, které prakticky dvacet let nedělám. (směje se)

Bylo vám líto, že se slavnostní akt udílení zrušil?
Beru věci tak, jak jsou. V dubnu jsem plánoval oslavu osmdesátých narozenin, kvůli koronaviru padla. Stejně jako výstava mých fotek, kterou jsem domlouval na Novoměstské radnici.

Václav Fanta
Narodil se 17. dubna 1940 v Praze. Vystudoval FAMU, obor umělecká fotografie. Spolupracoval s veličinami, jakými byli Jan Werich nebo Miroslav Horníček. V šedesáti letech ztratil zrak, naučil se číst i psát Braillovo písmo. Je autorem originálního pexesa pro nevidomé Qardo. Ve středu 28. října získal od prezidenta republiky vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti umění.

Pojďme se vrátit o šedesát let zpátky. Na vojně vám zjistili retinopatii degenerativní onemocnění sítnice. To bylo u odvodu?
Právě že ne. Při odvodu mi řekli, že je všechno v pořádku. Je fakt, že jsem v noci špatně viděl, ale nenapadlo mě, že by to bylo vážné. Následně jsem dělal na vojně šoféra náklaďáků. Jednou jsme měli noční poplach. Zprava mi vyjelo auto, které jsem neviděl. A vyboural jsem se. Hned se vyšetřovalo, jestli nejsem opilý. Dostal jsem se do vojenské nemocnice v Brně, kde mi primář řekl, že mám retinopatii. Divil se, že jsem byl odveden. Propustili mě do civilu a dostal jsem se do péče lékařů oční kliniky na Bulovce.

Život jste přesto zasvětil focení. Oční vada vám nevadila?
Zpočátku ne. Tím, že mám degenerativní vadu, zhoršoval se mi zrak postupně.

Jak se to projevovalo?
Hlavně šeroslepostí. A pak jsem měl zúžený zorný úhel. Pro představu – zdravý člověk má úhel 180 stupňů, já jsem měl dvacet. Periferní vidění tedy vůbec nefungovalo. Ale třeba při práci pro Mikrobiologický ústav Akademie věd to naštěstí nevadilo. Tam jsem dělal snímky pod mikroskopem, takže jsem se do něj koukal přímo.

Na která focení ve vašem životě jste nejvíce hrdý?
Bylo jich hodně. Fotil jsem v Mexiku, Afghánistánu, ve Venezuele. Rád vzpomínám na událost, která se přihodila na mé plavbě přes Atlantik. Bylo to v květnu 1980. Na lodi Oranienburg jsem uspořádal výstavu fotografií.

Tu jste plánoval, nebo šlo o spontánní nápad?
O spontánní nápad kapitána lodi. Dali jsme se při plavbě přes Atlantik do řeči, ptal se mě, kam jedu. Řekl jsem mu, že už podruhé fotit do Mexika. A že s sebou mám snímky Prahy. Tak jsme těch padesát fotek vyvěsili v jídelně na zdi. Na vernisáž pak přišli všichni v parádních uniformách, udělali mi velikou radost. Do lodního deníku kapitán napsal, že to byla první fotografická výstava na moři.

Díky své profesi jste se setkal s mnoha umělci. Dokonce s Janem Werichem. Máte na něj nějakou konkrétní vzpomínku?
Fotil jsem zrovna v Hluboké nad Vltavou. Byl jsem na večeři s manekýnkami, když do sálu přišel Jan Werich s Josefem Hlinomazem. Manekýnky mi nevěřily, že se s oběma znám. Tak jsem k nim přišel a zeptal se, jestli si s nimi mohu dát sklenku. Dali jsme si whisky. A na účtenku se mi oba podepsali.

Přidali nějaké věnování?
Ano, Josef Hlinomaz napsal: „Seděli jsme spolu“. A Jan Werich dopsal: „Na prdeli.“ O něco později jsem fotil Miroslava Horníčka. Když jsem mu vyprávěl tuto příhodu a prosil ho o podpis, napsal: „Tenkrát tam jedna prdel chyběla – moje. Miroslav Horníček.“