​Rodák z Podkarpatské Rusi na počátku druhé světové války opustil svou vlast, toho času okupovanou Maďarskem. Tak jako mnoho mladých lidí tehdy uvěřil, že v „zemi sovětů“ na něj čeká život v zemi zaslíbené. Soudruzi ho ale poslali do gulagu, ze kterého se dostal až po útoku Hitlera na SSSR. V řadách československých jednotek utrpěl zranění, po válce pracoval jako bachař na Pankráci.

Narodil se 19. listopadu 1921 v obci Vyšný Verecký, která se dnes jmenuje Verchni Vorota. Na začátku války území obsadili Maďaři, spojenci nacistického Německa. Demjanovi stejně jako většina sousedů hospodařili. „Moc mě to nebavilo. Tátovi jsem řekl, že se chci stát automobilistou, profesionálním šoférem. To byl můj sen. Táta to hned zamítl a dělal si z toho legraci. A to mě štvalo. Tak jsem si řekl, že až budu dospělý, tak uteču," vzpomíná Michal Demjan, který jedné březnové noci utekl s osmi asi stejně starými kluky do Sovětského svazu.

Někde u lesa za čárou si zakouřili a dopili vodku, kterou si koupili na posilnění. Netušili, že je sleduje dvojice rudoarmějců. Jeden voják zvolal na druhého: "Zastřel je!" Poděšení kluci prosili, ať to nedělají, že hledají jen práci. Jejich přání jim lidový komisař NKVD, který je odsoudil na tři roky do lágru, vlastně vyplnil.

Když se ráno osm chlapců z vesnice nevrátilo, jejich vystrašené matky se společně vypravily hledat je na hranice. I s nimi to špatně dopadlo. Sovětští vojáci je odvlekli do věznice, kde se svými dětmi shledaly, ale ne na dlouho. Lidoví komisaři NKVD je nechali transportovat na otrocké práce do textilních továren.

Dozorci se hřáli, vězni umírali

Michal Demjan se ocitl v sibiřské Tolokňance. Dvanáct hodin denně rubal stromy. Jeho norma činila sedm kubíků na den, ke splnění normy musel pokácet minimálně deset stromů, oklestit je a stáhnout k řece, po které se splavovaly dál.

„Ráno jsme pochodovali do lesa. Dozorcům jsme rozdělali oheň, u kterého se celý den hřáli. My zatím rubali. V létě nás nejvíc obtěžovali komáři, takže jsme nosili takové síťky přes obličej. Zvládal jsem to, byl jsem silný. Ale čtyřicátníci už neměli šanci, ti umírali."

V táboře přežil více než dva roky. Denně měl nárok na sedmdesát gramů chleba. Za dvanáct hodin porazit až patnáct stromů, čímž získal chleba navíc – 110 gramů, což jsou zhruba dva krajíce. Kromě chleba vězni snídali a obědvali vodovou polévku, k večeři bramboru, za odměnu dostávali kousek ryby.

Onemocněl. Horečky sice ustoupily, ale zeslábl natolik, že ho velitel pracovní čety nechával v táboře. Mátožil se kolem kuchyně, kde hledal mezi odpadky syrové rybí hlavy, kterými se živil. Všiml si ho postarší běloruský kuchař, který mu řekl, že doma na něj čeká stejně starý syn a on mu ho připomíná. Michalovi Demjanovi tak nejspíš zachránil život. Po čase si ho vybral jako pomocníka v kuchyni a nejspíš tak Michalovi Demjanovi zachránil život.

Z lágru dostal díky československé diplomacii, která vyjednala vznik vojenské jednotky v Buzuluku. Michal Demjan se stal pomocníkem u lehkého kulometu. V bitvách v Sovětském svazu netušil, že útočí proti vlastnímu otci, kterého mezitím odvedli do Maďarské armády. Ta tehdy bojovala po boku nacistického Německa. „Můj otec byl proti mně. Po válce mi říkal, že byl na stejných místech jako já. To je osud."

V noci na 9. března 1943 ho během útoku přes zamrzlou řeku Mža na Sokolovo zranili. Němci ho povrchově zasáhli ve tváři, druhá rána mu prostřelila pravou ruku. Po několika měsících ho z nemocnice v Mičurinsku odeslali k 44. gardové divizi Rudé armády.

Obsluhoval těžký kulometu Maxim, který připomíná malé dělo na kolečkách. Na severu Kurského oblouku u běloruské Rečice ho znovu Němci málem zabili. Střepina ho zasáhla do nohy. Po zotavení na začátku roku 1944 se vrátil zpátky k československé jednotce, která se tehdy formovala v Rovně na Volyni. Při prvních bitvách na Dukle na podzim téhož roku se mu udělalo špatně od žaludku, zvracel a trpěl malátností. Polní doktor diagnostikoval žloutenku a opět ho odeslal do nemocnice. Na frontu se už nevrátil.

Zpátky domů? To bych byl blázen

Po válce se v Praze hlásil na úřadech. K jeho velkému údivu mu sdělili, že je alespoň podle červeně přeškrtnutých dokumentů mrtev. Když pomocí dokladů, které získal při propuštění z gulagu, dokázal, že je živý a zdravý, přidělili ho do malého strážního oddílu, který doprovázel vlaky UNRRA. Procestoval kus světa, ale žádní bandité na vlak nezaútočili.

V srpnu 1947 Michal Demjan svlékl uniformu a zařekl se, že s armádou už nechce mít nic společného. Domů na Podkarpatskou Rus za rodiči se vrátit rozhodně nechtěl. „To už byl Sovětský svaz. To bych byl blázen. Chtěl jsem zůstat v Praze. Nikoho jsem tu neměl, nebylo to jednoduché. Kamarádi z války mi poradili, abych šel na ministerstvo spravedlnosti a přihlásil se ke Sboru vězeňské stráže. Musel jsem projít vědomostním pohovorem, pamatuju se, že se ptali, jaké znám řeky v Číně. Vzpomněl jsem si na Jang-c'-ťiang a Žlutou řeku a jim to stačilo," vzpomínal s úsměvem Michal Demjan

Požadoval místo na pražské Pankráci. Přijali ho, ale odeslali do Valdic, kde hlídal převážně tzv. retribuční vězně, mezi nimi nacističtí kolaboranti: „To byli vesměs slušní lidé. Až na výjimky. Dalo se s nimi mluvit. Odeslali mě s vězni na tři týdny na statek kousek od věznice, kde museli pracovat během sklizně na poli." Připomínalo mu to vlastní zážitky ze sovětských gulagů a proto se prý k vězňům vězňům choval shovívavě.

Mezi vězni měl kamarády z fronty

Hodně se prý změnilo po únoru 1948. Všechny bachaře staré gardy, kteří nastoupili před únorovým komunistickým pučem 1948, rozstrkali po všech možných věznicích. Jeho poslali do okresní věznice v Mikulově, kde se plnily cely útěkáři, kteří se pokusili přejít hranice do Rakouska. Na konci roku 1948 dostal k svému překvapení výzvu, aby nastoupil v Praze na Pankráci.

„Byla to špatná služba. Víte, já jsem mezi vězni poznal řadu mých kamarádů z fronty. Ani nevím, proč tam byli, do něčeho se zamotali. Těm jsem pomáhal, pokud to šlo. Nosil jsem jim jídlo, pití, cigarety, ale udali mě," vysvětluje Demjan své propuštění od sboru v polovině roku 1949.

Do pankráckých cel se mimo jiné dostávali političtí vězni, kteří procházeli těžko popsatelnými vyšetřovacími metodami StB inspirovanými nacistickými a sovětskými způsoby. Svěřovali se dozorci Demjanovi s tím, co prožili? Prosili ho o pomoc? Ptali jsme se Michala Demjana: „Ale ano, stěžovali, někteří. Ale asi protože museli poslouchat. Neviděl jsem, že by někoho mlátili. Tedy párkrát jo. Fackovali je. Ale odůvodňovali to," hájí se tehdejší dozorce, který měl sám strach, že by mohl dopadnout jako jeho přátelé z války.

O tom, co prožil v sovětském gulagu, mluvil jen s nejbližšími druhy z Podkarpatské Rusi a Volyňáky, kteří už před válkou zažili sovětskou kolektivizaci a řada z nich i gulag: „Párkrát jsme se o tom bavili. Říkali jsme, že je to tady stejné jako u nás doma."

Po tom, co ho v roce 1949 vyhodili z vězeňské služby, musel si najít nové zaměstnání. Do kladenských hutí, kam ho poslali příslušní úředníci, raději nenastoupil: „To se mi pochopitelně nechtělo, ale ptal jsem se veteránů, kde se má cenu poptat." Na doporučení vzal místo v pražských papírnách, kde jako tiskař obalů pro máslo vydržel až do důchodu.

Michal Demjan zemřel 29. května roku 2019.

Mikuláš Kroupa