Maminka Veronika mi o ní tehdy říkala, že je – oproti zdravým dětem – tak trochu salámista.

„Když ostatní prohrají, pláčou. Když je Bára druhá, řekne, že dobrý… Někdy si myslím, že je to až na škodu, že v sobě nemá více soutěživosti… Ale jako maminku mě zase hřeje u srdce, když vidím, jaký má Barča vztah se soupeřkami, jak je kolikrát utěšuje…“

Za tři roky se toho u Báry hodně změnilo. Před týdnem oslavila 16. narozeniny. Nad oceánem – cestou do brazilského Sao Paula, kde se koná Deaflympiáda.

A Bára – nejmladší z 23členné české výpravy – získala v pondělí pro Českou republiku první medaili. Bronzovou.

Pražský deník se proto v úterý v noci spojil s Bárou (která měla v Brazílii odpoledne), aby přinesl první velký rozhovor s čerstvou medailistkou.

Báro, je to tvoje první deaflympiáda, zároveň jsi nejmladší členkou výpravy… S jakými pocity jsi letěla do Brazílie?
Hodně jsem se těšila, i když jsem samozřejmě zažívala stres z nového prostředí. Brala jsem to jako další novou zkušenost do své sportovní kariéry. Navíc jsem se těšila na konkurenci mezi sluchově handicapovanými, protože jsem vždy závodila se slyšícími.

Když zmiňuješ slyšící… Změnilo se něco od doby, kdy jsi mi říkala, že jak jsi začala vyhrávat, musela jsi na závodech přestat používat sluchadla?
Nezměnilo. Od té doby, co mi to zakázali, závodím bez sluchadel. Zvykla jsem si.¨

Jaká jsi musela splnit kritéria, aby ses kvalifikovala do Brazílie?
Abych se mohla zúčastnit karate závodu, musela jsem mít určitý věk. Tedy 16 let a výše. To jsem splnila, když jsem letěla nad oceánem do Brazílie. (smích)

A když jsi přistála, co následovalo? Musela jsi na místě prokazovat, že jsi neslyšící?
Po příletu jsem šla na akreditaci. A jde se na audio, aby si ověřili, že je dotyčný neslyšící.

Měla jsi v den soutěže nějaký rituál?
Před závody si vždy připravím co nejvýhodnější taktiku, ale tady to bylo těžší, protože jsem neznala všechny své soupeřky. Také jsem měla zablokovaná záda, takže výkon nebyl úplně skvělý. Ale v kole, kde šlo o bronz, jsem zabojovala. A vyšlo to!

Jaké podmínky panovaly v den závodu v hale?
Organizátoři se sice závod snažili co nejlépe připravit, ale moc se to nepovedlo. Hala nebyla pořádně zakrytá, byla v ní zima, což pro závodníka není vhodné. Člověk potřebuje být zahřátý, aby mohl podat co nejlepší výkon. Tatami (povrch, na kterém se cvičí karate, pozn. redakce) bylo na judo a ne na karate. Judo tatami má jiné vlastnosti, více klouže.

Můžeš popsat čtenářům, jak vypadal Den D?
Jako na každém závodě jsem se rozcvičovala a připravovala, aby byl můj výkon co nejlepší. Byla jsem nalosovaná do závodu se skvělou závodnicí z Itálie, Mexičankou, Venezuelkou, Ukrajinkou, Íránkou a Japonkou. V prvním kolem jsem postoupila jako druhá, měla jsem kolem 22,74 bodů, přede mnou byla Italka. V druhém kole postoupily jen čtyři závodnice, bylo rozhodování, o jakou medaili půjdu. I přes zaváhání jsem dostala kolem 23 bodů, ale nestačilo to na Italku. Byla jsem zklamaná, ale poté jsem zabojovala jako lev. Jako druhá jsem měla největší počet bodů, což znamenalo postoupení o bronz s Ukrajinkou.

Jaké byly tvé bezprostřední pocity po zisku bronzové medaile?
Pocit byl skvělý, vůbec jsem nečekala, že to může takhle dopadnout. Jsem ráda, že jsem mohla reprezentovat Českou republiku a přivézt medaili, která hodně pro všechny znamená.

V Brazílii je s tebou mamka. Pamatuješ si na první slova, která ti řekla, když jsi vyhrála?
Ty jo, nevím. (chvíli se odmlčí) Teď jsem se na to zeptala mamky a ani jedna si to nepamatujeme… Ale vím, že jsme obě byly šťastné.

Barbora Vachoutová (16)
Byl jí rok a půl, když rodiče začali mít podezření, že něco není v pořádku. Báře se ani ve dvou letech nerozvíjela řeč, což přišlo rodičům divné. Lékaři je však posílali domů vždy s tím, že jsou hysteričtí.
Typickým příkladem, kdy rodičům začalo být divné, že Bára nereaguje, byla situace u televize. Rodina se dívala na pohádku. Rodiče najednou vypnuli zvuk, ale ona dál seděla, jako by se nic nedělo.
Až v Motole na foniatrii jim potvrdili, že je Bára neslyšící už od narození. Sluchadla dostala ale až ve 2,5 letech, na karate začala chodit až ve třetí třídě. Od začátku soutěžila ve dvou disciplínách – kumite a kata. Kumite je souboj se soupeřem, kata je imaginární souboj, kde hraje roli technika.
Protože Báře na soutěžích zakázali používat sluchadla (bez nich ztrácí orientaci v prostoru a narušuje se jí rovnovážné ústrojí v mozku), začala soutěžit pouze v disciplíně kata.
Soutěží za klub SK Olympia Praha SPS. Mezi její úspěchy patří například 1. místo v kategorii kata U18 v Budapešti v září 2021.