Naprosto nesourodá společnost, osobnosti s diametrálně odlišnými politickými názory. Umělci, zástupci studentů, signatáři Charty 77, tedy hlavně reformní komunisté – reprezentanti Pražského jara 1968, ale i pravicoví, konzervativní a křesťanští představitelé disidentského proudu, později i, s normalizačním režimem dosud více, či méně konformní, ekonomové, či právníci. Také představitelé dosud povolených nekomunistických stran.

Jen dva dny po masakru studentů na Národní třídě tyto lidi spojil společný zájem – urychlit pád hroutící se husákovské normalizace. Na tři stovky se jich sešly v neděli 19. listopadu 1989 v Činoherním klubu, aby tam vzniklo Občanské fórum (OF). Vedle toho, že mělo ambici stát se určujícími hybatelem celospolečenské změny, hodlalo nabídnout i alternativu ke stranickému systému, zprofanovanému Národní frontou a její „vůdčí silou“ – Komunistickou stranou Československa.

Model, vyjádřený volebním heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny,“ předznamenal jak masový úspěch hnutí v prvních měsících po pádu totality, tak i jeho postupný a nevyhnutelný rozpad v období po prvních svobodných parlamentních volbách v roce 1990.

Pětadvacáté výročí Sametové revoluce.Ale nejen apolitická politika. Také absence pevné organizační struktury široké platformy přispěla k rychlému zániku Občanského fóra. „Byl to obdivuhodně početný a nesourodý konglomerát lidí. Už v legendárním Špalíčku v roce 1989 mě zaujal ten organizační chaos a zmatek,“ napsal někdejší člen severomoravského Občanského fóra a pozdější místopředseda ODS Miroslav Macek.

Nebýt podle něj stovek a tisíců dobrovolníků po celé republice, byl by odpor starého režimu mnohem houževnatější. „Oni měli schopnost se zorganizovat sami a vytvářet efektivní tlak a pocit nejistoty a strachu u místních komunistů,“ vysvětlil Macek.

Organizační chaos

Ovšem i přes zmiňovaný organizační chaos dokázalo Občanské fórum i na centrální úrovni vyvinout účinný tlak na ústřední představitele moci. Zazněly jasné požadavky ohledně vyšetření masakru demonstrantů na Národní třídě, propuštění všech politických vězňů, vypsání svobodných voleb v ryze pluralitním duchu, kterému muselo nutně předcházet odstavení všech lidí, spjatých s normalizací od moci.

To vše se podařilo v podobě ustavení vlády národního porozumění, kooptace členů OF do Federálního shromáždění a symbolického vyvrcholení – zvolení Václava Havla prezidentem tehdy ještě Československé socialistické republiky. Tam ale konči i ona zdánlivá jednota Občanského fóra, která fakticky nikdy neexistovala. Podle účastníků ustavujícího shromáždění v Činoherním klubu a dalších v listopadových a prosincových dnech 89 bylo už zřejmé, že „pragmatici“ se zákonitě brzy rozejdou se zastánci apolitické politiky.

„Mělo to tak být, muselo to tak být. Idealismus podzimu 89 vystřídalo vystřízlivění jara a léta 1990. Už v listopadu 89, kdy na schůzi Občanského fóra přivedla Rita Klímová Václava Klause bylo patrné, že dojde k rozštěpení. Přitom bylo všem jasné, že i takoví lidé, jako Václav Klaus budou nutně potřeba pro další vývoj,“ myslí si pamětnice prvních setkání Občanského fóra Anna Urbánková. Dodala, že i ona tehdy byla informována o snaze některých členů Občanského fóra právě Klause „upíchnout“ do čela Centrální banky a tím se pokusit zachránit jednotu OF. „To ale byla naivní představa,“ doplnila.

Revoluční jednota

Podle historika Romana Vaňka byly už brzy po založení Občanského fóra zhruba vyrovnané síly volající na jedné straně po transformaci hnutí na klasickou politickou stranu, na straně druhé po trvající „revoluční jednotě.“ Připomněl, že zpočátku logicky převládlo mínění a vůle takzvaných centristů, či intelektuálů kolem Václava Havla (například Rychetský, Palouš a podobně).

I přes vyjádření opoziční vůle, alespoň ve smyslu uspořádání Občanského fóra křídlem pragmatiků a ekonomů i regionálních manažerů (Klaus, Dyba, Toman, Devátý, Macek), vstupovalo OF do voleb v červnu 1990 stále jako zdánlivě jednotné, byť jen s heslovitým a nepropracovaným volebním programem. 

„I přesto získalo přibližně padesát procent všech odevzdaných hlasů. Pak ovšem následovala takzvaná druhá revoluce uvnitř samotného Občanského fóra,“ zmínil Vaněk. Šlo prý především o vyčerpání vnitřního potenciálu, tedy sjednocujícího revolučního prvku. „Situace byla neudržitelná. Spory gradované hlavně křídlem pragmatiků logicky rostly. Hlavně kvůli oné politické nevyjasněnosti, kvůli přílišnému rozkročení po politickém spektru,“ dodal Vaněk.

Předvoj štěpení

Poukázal na datum 19. září 1990, kdy vznikl tak zvaný Politický klub Občanského fóra mající za cíl řešit politické rozpory uvnitř hnutí. Jenže už den poté je Radou Občanského fóra svolán sněm, a to na říjen do Hostivaře. Jenže ještě v září byl jako předvoj konečného štěpení OF založen vůlí Václava Klause, Daniela Kroupy a dalších, kteří chtěli, aby se z Občanského fóra postupně stala klasická demokratická politická strana, Meziparlamentní klub pravice.

Silná alternativa, která zároveň měla zásadní podíl na suverénním zvolení Václava Klause předsedou OF právě na hostivařském sněmu. Zatímco ještě na začátku prosince reagují lidé kolem Rudolfa Battěka na „absenci sociálního programu“ a údajný přílišný odklon OF pod vedením Václava Klause „doprava“ založením Klubu sociálních demokratů uvnitř OF, z vůle Václava Klause z Občanského fóra odcházejí Levá alternativa a hnutí Obroda sdružující hlavně reformní komunisty – protagonisty Pražského jara 1968.

V polovině prosince 1990 následuje ustavení Liberálního klubu centristů OF s cílem prosadit ekonomické reformy právě hnutím OF. Reprezentován je hlavně Jiřím Dienstbierem, Petrem Millerem, ale i Petrem Pithartem, Tomášem Sokolem, či Milošem Zemanem. Skupina za zachování Občanského fóra následně protestuje proti výsledku dalšího – pražského sněmu, který v polovině ledna 1991 určil další směřování OF. Měla se z něj stát politická strana.

V únoru 1991 je pak na zámku v Lánech definitivně rozhodnuto o rozdělení, respektive rozpadu a zániku Občanského fóra. I když značka OF měla nadále „sjednocovat“ nesjednotitelné politické proudy. Nezafungovala ani únorová podpisová akce – Černošická výzva – bojující teď už marně, za záchranu Občanského fóra. Sněm 23. února 1991 dělí OF na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí spojené dočasně ještě Koordinačním výborem pod označením Občanské fórum.