Zvýšení kapacity léčebného oddělení a zvýšení komfortu nemocných i personálu. To byly hlavní cíle rekonstrukce transplantační jednotky krvetvorných buněk na I. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) v Praze na Karlově náměstí.

Po půlročních stavebních pracích a po prosincové kolaudaci byla v úterý jednotka slavnostně uvedena do provozu mimo jiné za účasti ministra zdravotnictví Leoše Hegera a jeho dvou předchůdců – Dany Juráskové, jež je ředitelkou VFN, a Pavla Klenera, který byl dlouhá léta v čele kliniky.

Přibyly pokoje i lůžka

Před rekonstrukcí mělo oddělení transplantační jednotky jen tři pokoje a čtyři lůžka. Po rekonstrukci má deset lůžek na devíti pokojích. Všechny pokoje splňují požadavek izolace nemocných a aseptičnosti díky vysoce účinnému čistění vzduchu. Každý pokoj je také vybaven centrálním monitorovacím systémem a dalšími přístroji, jež umožňují péči a podporu i u pacientů se selhávajícími vitálními funkcemi.

Na I. Interní klinice VFN se provádí třetina tzv. autologních transplantací z celé ČR. Při nich jsou pacientovy odebrány krvetvorné buňky
a zmrazeny. Poté pacient podstoupí intenzivní chemoterapii, která by jinak mohla být pro něj smrtelná. Následně jsou pacientovi jeho krvetvorné buňky transplantovány zpět. Délka hospitalizace přitom dosahuje tří až čtyř týdnů. Období prvních dvou týdnů, než se pacientovi obnoví krvetvorba, je kritické, a proto musí být zajištěna aseptičnost prostředí.

Větší bezpečí pro pacienty

„Bohužel, to moderní provedení prostor a rekonstruované sítě jsou pouze zde. Nad námi a pod námi zůstalo vše při starém,“ uvedl přednosta kliniky Marek Trněný. Dodal, že však přesto nově rekonstruovaná transplantační jednotka umožní výrazně zvýšit komfort a bezpečnost pacientů i zlepšit prostředí pro lékaře a sestry.

Celá rekonstrukce transplantační jednotky přišla na 20 milionů korun, jež šly z vlastních investičních zdrojů nemocnice. Převážná část vybavení v hodnotě šesti milionů korun byla pořízena díky sponzorům.

Lékař Pavel Klener řekl v rozhovoru pro Pražský deník: Po transplantaci krvetvorby je reálná šance na uzdravení

Tři lékaři, jeden vedoucí a dva sekundáři, a 14 sester – to je osazenstvo transplantační jednotky I. Interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Při včerejším slavnostním otevření zrekonstruované jednotky jsme hovořili s jedním z jejích lékařů doktorem Pavlem Klenerem. Je synem profesora Pavla Klenera, naší špičkové lékařské kapacity v oboru hematologie a léčby zhoubných nádorů.

V těchto dnech si nemohu odpustit choulostivou otázku, zda zde v uplynulých dnech byla podána také nějaká výpověď?
U nás na hematologii, pokud vím, tak ne. V celé nemocnici je to jiné.

Pokuste se stručně vysvětlit rozdíl mezi autologní a alogenní transplantací.
Při autologní transplantaci dává pacient sám sobě krevní buňky. Smyslem je podat mu vysoce dávkovanou chemoterapii, která by jej normálně zabila. Díky dočasnému odebrání krvinek to je možné. Když jsou buňky pacientovi vráceny, obnoví se mu krvetvorba a má reálně šance na uzdravení. U alogenní transplantace dostává pacient cizí krvetvorbu, tedy tu populární kostní dřeň. Hlavní efekt je v tom, že ta cizí krvetvorba je schopna rozpoznat nádorové buňky a ty zabít. Jde tedy o zcela jiný princip léčby, který je také jinak indikován.

Alogenní transplantace se zde ovšem neprovádějí?
Ne, ty se dělají, abych tak řekl naproti přes ulici, v ÚHKT (Ústav hematologie a krevní transfúze). Tam se potom využívají seznamy dárců, neboť musí být zaručena určitá shoda parametrů těch buněk.

Proč jsou autologní transplantace určeny pacientů do 65 až 70 let, zatímco alogenní pacientům mladším?
Je to z důvodu náročnosti pro pacienta. Alogenní transplantace jsou daleko komplikovanější, rizikovější a s také s vyšší mortalitou. Vyskytují se u nich také daleko častěji nežádoucí účinky, ať už akutní nebo chronické. Riziko u alogenních transplantací je u pacientů nad šedesát let tak vysoké, že mortalita by převýšila ten benefit, který je od toho očekáván.

Jinak je ovšem přežití i delší než pět let, záleží na diagnóze a pak také na tom, kdy se s léčbou začne. U autologní transplantace je mortalita do pěti procent, ale většinou nižší, jeden či dva pacienti ze sta. A před rokem jsme tu transplantovali od roku 1993 již tisícího. U alogenních transplantací může být mortalita do roka až patnáct procent.