"Je to důležité, protože nejsme jen tělo. Někdy může být duchovní či psychické utrpení lidí větší než fyzická bolest. A naše psychika s tělem souvisí," uvedla. Pacient, který nemá naději, podle ní těžko hledá důvody, proč žít dál, a hůř se uzdravuje. Nemocniční kaplani by podle ní měli s nemocnými hledat její zdroje.

Pacienti v nemocnicích, ať už s covidem-19, nebo bez něj, jsou kvůli zákazu návštěv v nemocnicích izolovaní. "Chybí jim návštěvy, mají potřebu vztahů, kontaktu. Jakožto zaměstnanci nemocnice jsme jedni z mála, kteří k nim můžeme chodit, přestože rodinu nenahradíme," uvedla.

Lidé podle ní vedle péče o zdraví jejich těla potřebují také vědět, co je v nemocnici čeká, jak bude léčba probíhat nebo jakou mají perspektivu. "A i když je to často velmi obtížné, tak se potřebují alespoň trochu dívat dopředu, na něco se těšit. Současnost je často těžká až paralyzující," dodala. Potřebují podle ní také cítit, že mají hodnotu jako člověk a podpořit vlastní sebeúctu v situaci, kdy jsou odkázaní na péči druhých.

Covidoví pacienti více svěřují

"Pacienti mají také potřebu vyjádření emocí. Přede mnou si dovolit plakat, nadávat, být naštvaný, zoufat, mít strach i mít radost či naději," řekla Vokáčová. Častěji také vyjadřují vděčnost za duchovní službu.

Rychleji než jinde se podle zkušeností kaplanky otevírají lidé právě na covidových odděleních. "Sotva se představím, svěřují mi již při prvním setkání svá trápení, mluví například o úmrtí svých blízkých a tom, co jim přijde v životě marné nebo v čem najít smysl. Vnímám tedy jinou dynamiku ve sdílení, a logicky větší stesk po rodině," sdělila. Často je tak prostředníkem mezi pacientem a jeho rodinou.

"Posílají mi dopisy, obrázky od dětí či fotografie, které vytisknu, zalaminuji a donesu pacientům. Zprostředkovávám jim videohovory. To pacientům kolikrát dodá sílu a motivaci bojovat s nemocí," uvedla. Příbuzní se díky tomu také často uklidní, že je o jejich blízké dobře pečováno. Kaplani pomáhají všem bez rozdílu, lidé nemusí být ani věřící. "Duchovní potřeby mají všichni lidé, ať už jsou staří nebo mladí, nábožensky vyznávající nebo nábožensky nevyznávající," řekla.

Kaplani stejně jako zdravotníci používají ochranné pomůcky, ochranný oblek, rukavice, respirátor a plastový štít. "Když už jsem v ochranném obleku, tak obejdu všechny pokoje, představím se, kdo jsem a nabídnu rozhovor všem. Odmítnuta jsem byla jen jedním pacientem," dodala Vokáčová.

Senioři potřebují dotyk

Rozhovorů s pacienty je podle ní nepoměrně víc než před epidemií covidu-19. "U seniorů je větší potřeba dotekového kontaktu než u mladších, ovšem tuto potřebu obecně měli i v době před covidem. Ani jim nevadí, že mám rukavice. Berou mě za ruku, hladí mě a jsou vděční za kontakt. V obleku nám daleko více vyniknou oči a dostává se mi často ocenění, že mám hezké oči," doplnila.

V současné době jako člověk, který vidí práci zdravotnického personálu naživo, oceňuje ještě víc práci zdravotníků. "Vidím, že mají daleko více práce a jak jsou unavení, přetažení, zasahuje to i do jejich rodinného a osobního života," dodala s tím, že kaplani jsou tu i pro ně.

"Smekám před nimi, že v tuto chvíli dělají maximum, jsou na hraně svých možností, a přesto se ve většině případů stále snaží o maximální kvalitu péče. Kdo to neviděl naživo, tak si to vůbec neumí představit," dodala.