Někteří veteráni bojkotují vzpomínku na Vítkově

O něco hůře jsou na tom potomci českých válečných hrdinů, kteří zahynuli v místech, jako je Dukla, Zborov či Tobruk. O uctění jejich památky pečuje Svaz bojovníků za svobodu. Ten se nedávno rozdělil na dvě části kvůli vnitřním neshodám.

To poznamená i dnešní vzpomínku na české hrdiny na pražském Vítkově. Někteří z veteránů se jí totiž odmítli zúčastnit. „Volal mi válečný veterán pan Pospíšil z Nižboru a řekl mi, že odmítá jít na Vítkov. Že už tam nechce být na Den válečných veteránů pod hlavičkou Českého svazu bojovníků, že už nechce reprezentovat tuto organizaci. Dříve vždycky seděl v první řadě," říká bývalá předsedkyně kladenské organizace ČSBS Gabriela Havlůjová.
Ta vede Spolek pro zachování odkazu českého odboje, který se od svazu odštěpil, a chystá se na činnost původní organizace navázat.

Členové, kteří ze svazu odešli nebo byli vyloučeni, kritizovali vedení za špatné hospodaření a „papalášské" metody. Roztržka vypukla krátce po projevu šéfa Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky (na snímku) na tryzně za oběti nacismu v Terezíně. Vodička se neočekávaně vyjádřil i k migrační krizi a uvedl, že uprchlíci neutíkají před válkou, ale chtějí hlavně využít evropský sociální systém. Když část členů označila projev za nevhodný a xenofobní, zastal se Vodičky prezident Miloš Zeman. Ten byl v minulosti vyznamenán Křížem Českého svazu bojovníků za svobodu.

Hloubková kontrola

„Je otázka, podle jakých kritérií vedení vyznamenání uděluje. Zjistila jsem třeba, že díky jakési smlouvě o spolupráci se školní inspekcí získal svaz 60 počítačů. Dva měsíce nato byl pan inspektor vyznamenán," upozorňuje na souvislosti Havlůjová, podle které si Vodička dělá ze spolku jakousi živnost pro sebe a úzkou skupinu loajálních členů.

Šéf spolku kvůli nařčení písemně požádal prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslava Kalu, aby uskutečnil hloubkovou finanční kontrolu hospodaření svazu. Mluvčí NKÚ ČR Olga Málková Deníku potvrdila, že úřad už Vodičkovu žádost obdržel. Podle ní by však v případě pochybností měly nejprve hospodaření svazu prověřit státní organizace, které spolku poskytují dotace, například ministerstvo obrany.

„Dotace byly ČSBS poskytnuty naposledy v roce 2015 v celkové výši 200 tisíc korun. V témže roce provedly kontrolní orgány ministerstva obrany u Českého svazu bojovníků za svobodu kontrolu hospodaření s poskytnutými dotacemi," sdělilo Deníku tiskové oddělení ministerstva obrany.
Z organizace odešli nebo byli vyloučeni někteří členové, kteří se proti vedení vymezovali. Z ČSBS v poslední době vystoupil třeba válečný veterán Pavel Vranský, ženy spojené s vyvražděním Ležáků za druhé světové války, dcera dlouholetého předsedy svazu Markéta Čermínová nebo ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík. Nový spolek má navázat na činnost organizace bojovníků za svobodu, bude dál pořádat například vzpomínkové akce, brigády pro obnovu památníků i sociálně podporovat starší členy.

LENKA KRÁLOVÁ

Veterán od Tobruku a Dunkerque Stanislav Hnělička před svou smrtí řekl Deníku:Zdroj: Armáda ČR/Jana Deckerová

Nejvíc mi ublížili po roce 1948 Češi

Dnešního Dne veteránů se nedožil brigádní generál Stanislav Hnělička z Liberce, válečný hrdina od Tobruku a Dunkerque, který zemřel před týdnem ve věku 94 let. „Tak vy jste přijeli až z Českých Budějovic?" tázal se nás zvědavě, když jsme se na chodbě po krátkém setkání a rozhovoru pro Deník před pár týdny loučili. „Pozdravujte ode mě v Protivíně, protože to je tátova domovská obec," prozradil místo na jihu Čech, kde se jeho otec narodil. Další zajímavosti najdete v autobiografické knize Byl jsem tobruckou krysou, která v druhém doplněném vydání vyšla před dvěma lety. Stanislav Hnělička byl držitelem Medailí za chrabrost i válečných křížů, v roce 2005 dostal od francouzského prezidenta vyznamenání Řád čestné legie a o dva roky později od prezidenta Václava Klause i Řád Bílého lva.

Pamatujete si na nějaké vaše spolubojovníky od Tobruku?
No jistě, třeba na Pavla Wechsberga-Vranského, který ještě žije, nebo na misionáře Emila Tkáčika. Byl jsem tenkrát jeden z nejmladších, který byl v Tobruku vyznamenaný medailí Za chrabrost, bylo mi tehdy devatenáct roků.

Plukovník Pavel Vranský vzpomínal na nášlapné miny, velká vedra i nedostatek pitné vody, které jste u Tobruku museli snášet.
Je pravda, že jsme měli málo vody, zkrátka jako na poušti. Ale jakžtakž to šlo.

Co podle vás bylo za války nejhorší? Ostřelování, miny, nebo vedro a nedostatek vody?
Nejhorší jsou miny. Vzpomínám si, jak jsem pak zneškodňoval miny u Dunkerque ve Francii, a to dokonce i v noci. Odminovával jsem na frontě a kolikrát mně u toho tekl studený pot po zádech, jak mi šlo o život.

Vy jste ale ženistou nebyl, že?
Byl jsem u Dunkerque řidičem tanku. Celkem jsem u čs. samotné obrněné brigády poznal tři typy tanků. V Crusaderu nás bylo pět, v Shermanu také, zatímco v tanku Challenger jsme byli jen čtyři.

V africkém Tobruku jste zažil obléhání, zatímco u Dunkerque jste si role vyměnili a nepřítele jste zase obléhali vy. Měl jste štěstí, že jste se dožil konce války. Komunisté se vám pak odvděčili tím, že vám sebrali autodopravu a zavřeli vás.
Opravdu nejvíc mně ublížili Češi po roce 1948. Když vás tenkrát vyhodili z práce, přicházela pak v úvahu jen práce v dolech nebo nanejvýš někde v jednotném zemědělském družstvu. Jiné práce jsem dělat nesměl. To by mě za války nikdy nenapadlo, že se mi takhle Češi za všechno odmění. No jo, uteklo to, celý ten život…

RADEK GÁLIS