Oporu nenašla ani u rodičů. „Máma mi jen říkala, že jsem nějaká divná. A ptala se, proč se s nikým nekamarádím."

Helena měla často zvýšené teploty, a tak ji doktoři podrobili různým vyšetřením, mezi jinými i EEG. A diagnóza? Nervová labilita. „Sice mi řekli, co mi je, nic z toho ale nevyvodili. V těch padesátých šedesátých letech se zkrátka nějaké deprese či úzkosti neřešily. O psychických problémech se radši vůbec nemluvilo."

Po povinné docházce chtěla jít na zdravotní školu. „Matka mi to však zakázala. Prý jak já bych mohla dělat ve zdravotnictví! Nejsem tedy ani vyučená. Otec, který dělal ve skladu s pneumatikami, mě tedy vzal k sobě na administrativu."

Nedostatek sebevědomí

Deprese a úzkosti měly za následek i nedostatek sebevědomí. A s tím se musela Helena potýkat celý život. „Vůbec jsem si sama sebe nevážila. To mělo za následek i to, že se mi těžko hledali partneři. Když si totiž člověk sám sebe neváží, přitahuje k sobě tím pádem i problémové partnery."

První muž, který pocházel ze Slovenska, pil. A ani pro facku nešel daleko. Po dvou letech proto přišel rozvod. Dalšího partnera si Helena našla v práci. I tento vztah zkrachoval. Opět kvůli alkoholu.

Helena přiznává, že i ona občas sáhla po skleničce. „Dodávala jsem si tím právě to sebevědomí, které mi chybělo. Naštěstí jsem to včas ale sama zabrzdila."

Problémy s psychikou ji dostihly v padesáti letech. „Dostihlo mě to, protože se to neléčilo. Těžké deprese a úzkosti jsou však pryč. Díky tomu, že už beru léky."

Za vším zřejmě stály geny

Když se Helena zpětně ohlíží, kde je začátek jejích problémů, má jasno. „Je to geneticky dané. Otec měl také deprese, jeho sestra měla schizofrenii a moji tři bratranci dokonce spáchali sebevraždu. Dnes už tedy nepochybuji, že za tím stály geny."

Téměř třicet let Helena dělala ve skladu evidenci. „Po sametové revoluci ale moje místo zrušili. Pro nadbytečnost." Chvíli pak pracovala v tiskárně, z ní se pak dostala na tři roky do tříhvězdičkového pražského hotelu a skončila v pětihvězdičkovém. Vydržela tam sice dva roky, ale šťastná tam nebyla.

„Byla jsem v té době už padesátnice a v tom hotelu to byla dřina. Měla jsem čistit velké apartmány, bylo jich pět až šest za den. Za pětačtyřicet minut jsem měla celou postel převléct, ustlat těžké přehozy, vyluxovat, utřít prach, vyčistit koupelnu… To se vážně nedalo."

V roce 2009 Heleně přiznali plný invalidní důchod, který jí o dva roky později zase vzali. Chodila tedy od jedné brigády k druhé. Pracovala opět v tiskárně, balila vzorky… Až v říjnu minulého roku našla na internetu inzerát, že v obecně prospěšné společnosti Tamtamy přijmou zdravotně postižené.

„Poslala jsem životopis, který se jim zřejmě líbil, protože mi nabídli práci. Ředitelka Mirka Kroupová mě nejprve nechala uklidit svůj byt, aby zjistila, jestli obstojím. A osvědčila jsem se a dostala jsem hned na starosti úklid jedné kliniky!"

Lidský přístup v zaměstnání

Helena měla zpočátku ze zdravotnického prostředí strach. „Ale zjistila jsem, že je to příjemná práce a není proč se bát. Sestřička mi ukázala, jak a čím se tam uklízí, jak se připravují dezinfekční roztoky. Jsou tam se mnou spokojení, proto tam uklízím doteď. Třikrát týdně. A kromě toho chodím ještě o víkendu na 4,5 hodiny uklízet do mateřské školy."

Minulý rok v listopadu Heleně opět přiznali invalidní důchod. „A s tím, co si nyní vydělám úklidem, už se dá vyžít. Přivýdělek peněz je skvělá motivace. A navíc díky práci mám zase po dlouhé době nějakou náplň dne."

Helena si na svém současném zaměstnání nejvíce pochvaluje lidský přístup, se kterým se do té doby nesetkala. „Takových sociálních firem moc není. Lidský přístup bohužel ani v těch, které ho hlásají, mnohdy nenajdete. Byla jsem například na dvou pohovorech pro lidi s handicapem. A nabízeli mi takové práce, které by handicapovaní dělat vůbec neměli!"

Díky tomu, že je Helena šikovná, dostala od ředitelky Mirky ještě další nabídky na úklid. Ty ale s díky odmítla. „Znám svoji hranici. A dostala jsem se do fáze, že takhle jsem spokojená. Takhle jsem šťastná."

Tamtamy ve zkratce

Jedná se o obecně prospěšnou společnost, jejímž cílem je pomáhat lidem znevýhodněným na trhu práce, kteří chtějí pracovat a žít aktivním životem.

Organizace chce přesvědčit své okolí, že lidé se zdravotním postižením dokáží odvést stejně kvalitní práci jako zdraví lidé, stačí jim jen upravit podmínky.

Zaměstnanci se zaměřují na úklidy domácností, kanceláří, ordinací, společných prostor bytových domů, ale uklízejí i v galerii či hotelu.

Zaměstnanci jsou osoby s kombinací zdravotního nebo smyslového a sociálního znevýhodnění - například matky samoživitelky, na rodičovské dovolené, lidé bez vzdělání, nad 50 let věku apod., kteří mohou pracovat alespoň dvě hodiny týdně.

Sociální firma má 28 zaměstnanců - zejména úklidové pracovníky, jednu koordinátorku úklidů, ředitelku a PR pracovnici.

Roční provoz stojí 825 tisíc korun. Na svou činnost dostává obecně prospěšná společnost příspěvek od úřadu práce, vydělává si ale také vlastní činností (tržby za úklidové služby a pořádání kurzů).