„Když vidíte něco, co politik činí, a nedokážete to selským rozumem pochopit, pak jde vždy o peníze. To je má dvacetiletá zkušenost,“ řekl Žďárský mimo jiné k dlouholeté osobní zkušenosti s komunální politikou.

Kdo je Pavel Žďárský?
Narodil se v roce 1963. Členem ODS byl od začátku devadesátých let do roku 2014, kdy ze strany vystoupil. V následujících dvou volbách v Praze 19 zvítězil jako lídr spolku Kbely náš domov. Je nejdéle sloužícím pražským starostou.

Jste nejdéle sloužícím pražským starostou. Jak si sám vysvětlujete vytrvalou podporu obyvatelstva?
Sám vlastně nevím. Ale v devadesátých letech to bylo divoké. Ve Kbelích byly komunikace ještě z panelů, dodělávali jsme kanalizaci, což si dnes nedovede nikdo ani představit. Myslím si, že je to víc o zdejším týmu lidí než o samotném starostovi. Třeba paní místostarostka Šestáková je na radnici ještě déle než já. Po revoluci jsem tady spoluzakládal Občanské fórum. Byli jsme mezi prvními oblastními buňkami v Praze. A nenávist k minulému režimu nás společně vyhnala do ulic. V prvních letech bylo stále třeba něco dělat. Já jsem se v jednu chvíli rozhodl, že se nebudu na komunální politice podílet. Odešel jsem do Německa, kde jsem se naučil pracovat. Po návratu jsem to rozhodnutí změnil a stal jsem se radním pod tehdejším lidoveckým starostou, kterého jsem následně vystřídal. Tehdy mě upřímně nenapadlo, že tomu dám polovinu dosavadního dospělého života.

Čím to, že vaše volební výsledky vykazují dokonce neustálé zlepšení?
Vysvětluji si to i tím, že obyvatelé Kbel zažili také nějaká zklamání s lidmi, kteří na radnici sledovali spíš vlastní cíle a dnes už tady třeba ani nebydlí. My jsme naproti tomu takové stálice. Není to ale tak, že bych si bez starostování nedokázal představit život. Fantastický je na tom nicméně pocit hmatatelného výsledku. Když se opřu o novou školu a můžu si říct – tak tohle jsme tady udělali my. Je to tedy o tom týmu lidí. U nás se „pročistil“ a dnes je to tak, že se zastupitelé i úředníci z radnice klidně převléknou v sobotu za maškary a jdou dělat zadarmo do parku zábavní akci. Starosta má být jen klíčník od radnice. Jako příklad dám dnes velké mateřské centrum Cobydup. To vzniklo tak, že se dali dohromady tři maminky, které si vzájemně hlídaly děti. A dnes přes ně „teče“ tři sta milionů korun. Starosta musí umět především strhnout svůj tým - říct, musíme to udělat, protože je to tak správně. Hodně jsme investovali také například do sportu. Stavíme velkou multifunkční halu za sto padesát milionů korun, o které všichni říkají, že je levná. To samé platí o nové škole pro 423 dětí za přibližně stejnou částku. Sportovní kluby tady vznikají jako houby po dešti, protože vidí, že to má smysl. Máme ve Kbelích opravdu hodně společenských organizací. A třeba hasičům jsme nedávno sehnali, poté co jsme neuspěli na magistrátu, deset milionů na nové auto.

V čem se Kbely nejvíc posunuly od toho roku 1997?
Začít měnit tvář obce není vůbec těžké. Řeknete si, že například potřebujeme nové chodníky. Ve Kbelích dnes nenajdete ani metr komunistického chodníku. Nejvíc nám v obrovských investicích do komunikací vyšlo vstříc vedení hlavního města za Pavla Béma. Toho musím pochválit i za celopražské stavby, především za Blanku. Kdyby nebyla, kolony by dnes stály do poloviny Ústí nad Labem. Když jsem přebíral úřad, měly Kbely čtyři a půl tisíce obyvatel a doslova vymíraly. Všichni moji vrstevníci byli nuceni odsud odcházet. Neměli kde bydlet, kam posílat děti do školy… Rádi vyměnili Prosek za Kbely. Dnes jsou ale ceny stavebních pozemků ve Kbelích ještě vyšší než ve Vysočanech na vyhlídce, kde se díváte na celou Prahu. My jsme byli úplný venkov, kde nebyly pomalu ani pouliční lampy. Dnes se tady prodává metr čtvereční zasíťované parcely za deset tisíc korun. 

Neplánujete tedy politický důchod?
Jediné, co nepodvedete, jsou volby s papírovými lístky. A pokud jdete za celou historii nahoru až k dnešním 62 procentům, tak proč odcházet od řemesla. Přestože na druhou stranu vím, že se říká v nejlepším přestat. Já jsem se ale tohle řemeslo učil dobrých šest až osm let. A teď si myslím, že to trochu umím.

Kam inklinuje vaše sdružení Kbely – náš domov, které vzniklo po vašem odchodu z ODS?
Já jsem do ODS nevstupoval, já jsem ji zakládal. A dodnes mám rád Václava Klause, přes jeho obrovské chyby. Třeba i kvůli kupónové privatizaci, díky které jsme jediná země, která se po převratu pokusila vrátit majetek lidem. Mě to k ODS vždy vázalo, ale zároveň mě štvalo hašteření uvnitř strany. Jsem tvrdý a přímý člověk. Když to přesáhlo určitou míru, tak jsem se rozhodl odejít. K mému překvapení mě následovala i velká část kbelských straníků. Z padesáti nás odešlo asi 36. Přesto jsem se snažil, aby tady ve Kbelích ODS zůstala. Stalo se něco podobného jako s Čechy a Slováky. Já a ODS jsme se museli rozejít, abychom se mohli mít rádi. Naše sdružení pořád ctí pravicové principy, ačkoliv to nemůžeme na místní úrovni nějak silně tlačit. Mám ale stále v paměti Klausovy myšlenky o laciném státu, o minimálním zasahování státu do života lidí a nedotknutelnosti osobního majetku. Všechny tyto tři artikuly po Klausovy padly. Znovu se vyvlastňuje. A stát dělá vše pro to, aby se vám dostal pod kůži. Počítá vaše ledničky a za chvíli bude počítat vaše potraviny. Vidím za tím i centrální řízení z Bruselu, který dělá tyto kroky, aby obhájil vlastní existenci. A když už to obhájit nepůjde, Němci se uzavřou s Francouzi do sebe, a nechají to rozpadnout.