Ve filmu si zahrál i Kateřinin ruský tatínek Václav Irmanov, kterého s Františkem Vláčilem pojilo velké přátelství. „Byli to bohatýři,“ vzpomínala Kateřina Irmanovová pro Paměť národa. „František Vláčil měl ruskou matku a miloval, když spolu zpívali ruské písně.“

Kateřina se narodila v Praze v lednu 1947 do rodiny Vjačeslava (Václava) a Jany Irmanovových. Otec pocházel z rodu ruských šlechticů a byl všestranným umělcem – sochařem, zpěvákem, kytaristou a hercem. „Rodiče maminky neměli radost, že chodí s chudým ruským emigrantem,“ uvedla s tím, že kdyby nebylo bolševické revoluce v Rusku v listopadu 1917, její rodiče by se jen těžko potkali.

Dědeček zmizel v gulagu

Maminka vyrůstala v lékárnické rodině v Říčanech, tatínek v Helsinkách, kam utekla jeho matka Sofia před bolševiky. Jeho otec putoval po Evropě a v roce 1936 se usadil v Praze, která poskytla v rámci tzv. Ruské pomocné akce útočiště více než 20 tisícům ruských uprchlíků po konečném vítězství bolševiků v roce 1921. „Bylo to známé, že v Praze se Rusům dařilo díky ruské manželce Kramáře.“

Tatínek Kateřiny za ním dorazil v roce 1937, aby v Praze studoval sochařství u profesora Laudy. „Byli spolu měsíc a dědeček najednou zmizel. Babička později zjistila, že zemřel v roce 1942 v gulagu. Můj otec v Praze zůstal jako osmnáctiletý úplně sám. Vydělával si tím, že začal učit němčinu židovské chlapce, naučil se rychle česky i anglicky z amerických filmů.“

V květnu 1945 málem zmizel i její otec. Když ho přišli po osvobození zatknout jako nepřítele Sovětského svazu jeho agenti, zachránila ho Kateřinina matka. „Řekla jim, že ji opustil a že utekl do Paříže. Začala hrozně naříkat a oni byli překvapeni. Stále jim říkala, že ji opustil, a oni odešli. Nastal ale hrozný strach.“ Tatínek Kateřiny se pak několik měsíců schovával u zpěváka Arnošta Kafky.

Krátce poté se rodiče vzali a narodila se Kateřina. Když jí byl rok, poslala ji maminka na začátku roku 1948 do Helsinek k ruské babičce, aby mohla dostudovat vytouženou medicínu. To se jí nepodařilo, protože ji po únoru 1948 vyloučili kvůli buržoaznímu původu, a Kateřinu dostala zpět do Československa až po třech letech. Dcera a matka se odcizily i kvůli jazykové bariéře. Kateřina po návratu mluvila jen rusky.

„Byla jsem v Praze nešťastná, matka nemluvila rusky, otec ano, tam to bylo v pořádku,“ popsala návrat s tím, že s češtinu měla velké problémy až do druhé třídy základní školy. Po jejím dokončení nemohla studovat na střední škole. Po různých peripetiích se jí podařilo nastoupit na gymnázium a po maturitě následoval zákaz studia na vysoké škole. Pracovala jeden rok na zemědělském učilišti jako vychovatelka a díky uvolnění poměrů v druhé půli 60. let mohla začít studovat filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Krizi mezilidských vztahů vnímala i v práci

Krátce příjezdu sovětských tanků do Prahy 21. srpna 1968 nasedla do vlaku směr Ženeva, kde měla studovat u slavného filozofa a psychologa Jeana Piageta. „Šlo mě vyprovodit hodně přátel, mysleli si, že se nevrátím.“ Po roce přijela zpět. Ve Švýcarsku si uvědomila, jak jí na Československu záleží. Všechno bylo ale jinak: „Na fakultě začali vyhazovat profesory a přišli tam profesoři druhé kategorie.“

Kateřina se vdala a porodila dceru Annu. Manžel na ni naléhal, aby emigrovali, ona ale nedokázala opustit rodiče. Následoval rozvod a opakované výslechy na Státní bezpečnosti poté, co bývalý manžel emigroval sám. Zachránil jí šéf ve Vinohradské nemocnici, kde pracovala jako psycholožka. Zařídil dopis z Moskvy, ve kterém si ji žádal jako psycholožku sovětský profesor. StB jí poté dala pokoj.

I přesto cítila bezútěšnost doby. „Atmosféra sedmdesátých let byla velmi nepříjemná. Lidé z mého okolí byli vyslýcháni, přicházeli o místa, někteří zase naopak dělali kariéru.“

Krizi mezilidských vztahů vnímala i ve své práci, když se začala věnovat manželskému poradenství, které odpovídalo socialistickému přístupu k životu. „Lidem se radilo: zatloukat, zatloukat, zatloukat. A proč se rozvádět, když manžel vydělává peníze, nebije manželku a neopíjí se. Chyběla tam jakákoliv citlivost,“ hodnotí tehdejší manželské poradenství, jehož koncepci určoval psychiatr Miroslav Plzák.

Špatně snášela i 80. léta. „Dcera měla problém dostat do na střední školu, některé učitelky na ní byly hnusné, záviděly jí, že její otec žije v Paříži, ale ona z něj nic neměla.“

Před nástupem Michaila Gorbačova k moci v Sovětském svazu vážně uvažovala o emigraci: „Nedalo se tu dýchat. Byla to atmosféra blbosti, o našich osudech rozhodovali absolutní hlupáci a vypadalo to, že je to navždy.“

Podepsala několik vět

V létě 1989 podepsala petici Několik vět. „Žehlila jsem a slyším svoje jméno v rádiu, tak jsem si říkala, to bude průšvih. Přišla jsem do práce a šéf říkal, tak jsem slyšel vaše jméno, ale budu hodnej, nechám vás.“ Později zjistila, že byl spolupracovníkem StB.

V pátek 17. listopadu 1989 vyrazila se svou dcerou a přítelem na studentské shromáždění na Albertově, odkud s průvodem demonstrantů došla na Národní třídu. „Podařilo se nám proběhnout kordonem policistů do Ostrovní ulice. Bylo to hrozné, měla jsem šílený strach o dceru, o které jsem nevěděla, kde je.“

Po sametové revoluci se jí otevřely se nové možnosti. Působila jako mediální poradkyně nejdříve v televizi NOVA a později v České televizi. „Připravovala jsem tehdy politiky pro vystoupení v televizi, což bylo velice zajímavé.“

Vrátila se i k filmu díky přátelství s režisérkou Věrou Chytilovou, se kterou napsala scénář pro film Hezké chvilky bez záruky. Dokonce si v něm i zahrála: „Takovou nestydatou roli. Vlastně jsem tam toho moc nenahrála, jen jsem se tam válela v posteli,“ popsala se smíchem.

Zařídila si vlastní poradenskou praxi, které se věnuje dodnes. A jaké je její životní motto? „Když padnu na dno, vždy se od něho odrazím.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře drobných dárců. Podpořit ji můžete i vy na podporte.pametnaroda.cz.