Nedalo se tu dýchat, vzpomíná Kateřina Irmanovová na normalizaci

Anna v gulagu zažila ledové peklo. Na dívku visící na ostnatém drátě nezapomene

Kateřina se narodila v Praze v lednu 1947 do rodiny Vjačeslava (Václava) a Jany Irmanovových. Otec pocházel z rodu ruských šlechticů a byl všestranným umělcem – sochařem, zpěvákem, kytaristou a hercem. „Rodiče maminky neměli radost, že chodí s chudým ruským emigrantem,“ uvedla s tím, že kdyby nebylo bolševické revoluce v Rusku v listopadu 1917, její rodiče by se jen těžko potkali.

Dědeček zmizel v gulagu

Maminka vyrůstala v lékárnické rodině v Říčanech, tatínek v Helsinkách, kam utekla jeho matka Sofia před bolševiky. Jeho otec putoval po Evropě a v roce 1936 se usadil v Praze, která poskytla v rámci tzv. Ruské pomocné akce útočiště více než 20 tisícům ruských uprchlíků po konečném vítězství bolševiků v roce 1921. „Bylo to známé, že v Praze se Rusům dařilo díky ruské manželce Kramáře.“

Tatínek Kateřiny za ním dorazil v roce 1937, aby v Praze studoval sochařství u profesora Laudy. „Byli spolu měsíc a dědeček najednou zmizel. Babička později zjistila, že zemřel v roce 1942 v gulagu. Můj otec v Praze zůstal jako osmnáctiletý úplně sám. Vydělával si tím, že začal učit němčinu židovské chlapce, naučil se rychle česky i anglicky z amerických filmů.“

V květnu 1945 málem zmizel i její otec. Když ho přišli po osvobození zatknout jako nepřítele Sovětského svazu jeho agenti, zachránila ho Kateřinina matka. „Řekla jim, že ji opustil a že utekl do Paříže. Začala hrozně naříkat a oni byli překvapeni. Stále jim říkala, že ji opustil, a oni odešli. Nastal ale hrozný strach.“ Tatínek Kateřiny se pak několik měsíců schovával u zpěváka Arnošta Kafky.

Larysa Henijuš: Pražané bránili běloruskou básnířku před vydáním do SSSR

Krátce poté se rodiče vzali a narodila se Kateřina. Když jí byl rok, poslala ji maminka na začátku roku 1948 do Helsinek k ruské babičce, aby mohla dostudovat vytouženou medicínu. To se jí nepodařilo, protože ji po únoru 1948 vyloučili kvůli buržoaznímu původu, a Kateřinu dostala zpět do Československa až po třech letech. Dcera a matka se odcizily i kvůli jazykové bariéře. Kateřina po návratu mluvila jen rusky.

„Byla jsem v Praze nešťastná, matka nemluvila rusky, otec ano, tam to bylo v pořádku,“ popsala návrat s tím, že s češtinu měla velké problémy až do druhé třídy základní školy. Po jejím dokončení nemohla studovat na střední škole. Po různých peripetiích se jí podařilo nastoupit na gymnázium a po maturitě následoval zákaz studia na vysoké škole. Pracovala jeden rok na zemědělském učilišti jako vychovatelka a díky uvolnění poměrů v druhé půli 60. let mohla začít studovat filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Krizi mezilidských vztahů vnímala i v práci

Krátce příjezdu sovětských tanků do Prahy 21. srpna 1968 nasedla do vlaku směr Ženeva, kde měla studovat u slavného filozofa a psychologa Jeana Piageta. „Šlo mě vyprovodit hodně přátel, mysleli si, že se nevrátím.“ Po roce přijela zpět. Ve Švýcarsku si uvědomila, jak jí na Československu záleží. Všechno bylo ale jinak: „Na fakultě začali vyhazovat profesory a přišli tam profesoři druhé kategorie.“

Kateřina se vdala a porodila dceru Annu. Manžel na ni naléhal, aby emigrovali, ona ale nedokázala opustit rodiče. Následoval rozvod a opakované výslechy na Státní bezpečnosti poté, co bývalý manžel emigroval sám. Zachránil jí šéf ve Vinohradské nemocnici, kde pracovala jako psycholožka. Zařídil dopis z Moskvy, ve kterém si ji žádal jako psycholožku sovětský profesor. StB jí poté dala pokoj.

I přesto cítila bezútěšnost doby. „Atmosféra sedmdesátých let byla velmi nepříjemná. Lidé z mého okolí byli vyslýcháni, přicházeli o místa, někteří zase naopak dělali kariéru.“

Já trvám na tom, že Čechy osvobodil i Patton. Příběh Richarda Prause

Krizi mezilidských vztahů vnímala i ve své práci, když se začala věnovat manželskému poradenství, které odpovídalo socialistickému přístupu k životu. „Lidem se radilo: zatloukat, zatloukat, zatloukat. A proč se rozvádět, když manžel vydělává peníze, nebije manželku a neopíjí se. Chyběla tam jakákoliv citlivost,“ hodnotí tehdejší manželské poradenství, jehož koncepci určoval psychiatr Miroslav Plzák.

Špatně snášela i 80. léta. „Dcera měla problém dostat do na střední školu, některé učitelky na ní byly hnusné, záviděly jí, že její otec žije v Paříži, ale ona z něj nic neměla.“

Před nástupem Michaila Gorbačova k moci v Sovětském svazu vážně uvažovala o emigraci: „Nedalo se tu dýchat. Byla to atmosféra blbosti, o našich osudech rozhodovali absolutní hlupáci a vypadalo to, že je to navždy.“

Podepsala několik vět

V létě 1989 podepsala petici Několik vět. „Žehlila jsem a slyším svoje jméno v rádiu, tak jsem si říkala, to bude průšvih. Přišla jsem do práce a šéf říkal, tak jsem slyšel vaše jméno, ale budu hodnej, nechám vás.“ Později zjistila, že byl spolupracovníkem StB.

V pátek 17. listopadu 1989 vyrazila se svou dcerou a přítelem na studentské shromáždění na Albertově, odkud s průvodem demonstrantů došla na Národní třídu. „Podařilo se nám proběhnout kordonem policistů do Ostrovní ulice. Bylo to hrozné, měla jsem šílený strach o dceru, o které jsem nevěděla, kde je.“

Po sametové revoluci se jí otevřely se nové možnosti. Působila jako mediální poradkyně nejdříve v televizi NOVA a později v České televizi. „Připravovala jsem tehdy politiky pro vystoupení v televizi, což bylo velice zajímavé.“

Pochodem Prahou lidé vyjádřili nesouhlas se situací v Bělorusku

Vrátila se i k filmu díky přátelství s režisérkou Věrou Chytilovou, se kterou napsala scénář pro film Hezké chvilky bez záruky. Dokonce si v něm i zahrála: „Takovou nestydatou roli. Vlastně jsem tam toho moc nenahrála, jen jsem se tam válela v posteli,“ popsala se smíchem.

Zařídila si vlastní poradenskou praxi, které se věnuje dodnes. A jaké je její životní motto? „Když padnu na dno, vždy se od něho odrazím.“