Nástěnky a povinné průvody, vybavuje se učitelům z minulého režimu

Z minulého režimu jí jako učitelce utkvěly v paměti hlavně dnes úsměvné povinnosti: „Všechno bylo víc sešněrované politikou. Když byl nějaký svátek nebo výročí, třeba Velké říjnové socialistické revoluce, nemohla k tomu chybět nástěnka. Takže i dětem na prvním stupni, které to samozřejmě vůbec nezajímalo, jsme museli připravit nástěnku o VŘSR. Do hlavy jsme jim to ale netlačili. Politikou jsme malé děti neotravovali tehdy ani teď," říká.

close zoom_in Branná výchova, ve které si děti zkoušely například plynové masky, aby byly připraveny na případný atomový útok západního světa? „V nejtužších komunistických dobách to asi bylo jiné, ale koncem osmdesátých let na prvním stupni základní školy, kde jsem učila, už jsme z toho měli spíše srandu. Děti se bavily tím, kdo má jakou masku, komu z ní čouhá chobot a podobně. Ale v něčem výchova špatná nebyla, žáci dostali třeba základy poskytnutí první pomoci," popisuje učitelka.

„Všichni víme, že to byl nesmysl. V těch pytlících, co jsme si navlékali na nohy, bychom v případě válečného konfliktu asi moc daleko nedoskákali," usmívá se její kolegyně ze Základní školy Botičská Jiřina Polanská. A úsměvné jsou i její vzpomínky na revoluční dny v listopadu 1989.

„Učila jsem tehdy v Braníku, když byla v Praze revoluce, byli jsme na škole v přírodě v Železné Rudě. Najednou se tam začali střídat příslušníci Veřejné bezpečnosti a pořád něco kontrolovali. Třeba psací stroje, na kterých by někdo mohl rozmnožovat letáky," popisuje. Když se pak vrátila do Prahy, v centru metropole vše vřelo.

Revoluce? Ve škole nikdo nic nevěděl

„Manžel pracoval ve Svobodném slově, v budově Melantrichu, odkud tehdy zpívali Kryl s Gottem. Prožívali jsme to každý večer velmi intenzivně, dodnes si pamatuji, jak jsem stála půl metru vedle Dubčeka. Plna těchto zážitků jsem se pak vrátila do školy s tím, že přece musíme něco udělat, sepsat provolání, které pak odnesu manželovi do novin. Nikdo ale nevěděl, co se děje. Na Václavském náměstí jsou tisíce lidí, říkala jsem. Kolegyně ve sborovně se divily, co blázním, že kvůli pár chuligánům chci něco sepisovat. Že jde o nějakou revoluci? Tehdy to skoro nikoho nenapadlo," říká.

Když pak režim padl, dodnes nezapomene, jak si šla s dětmi naposled zazpívat Internacionálu.

„Byla to samozřejmě zprofanovaná, budovatelská píseň, ale odhlédneme-li od ideologie, je to krásná, úžasně silná skladba. A tak když najednou opadla ta povinnost ji reprodukovat, řekla jsem: Děti, víte, že je to možná naposled, co si tu Internacionálu zazpíváme? A schválně jsem otevřela dveře na chodbu, aby to bylo naposled slyšet. Bylo paradoxní, že jedna kolegyně, která byla členkou strany a často chodila hlásit, co se kde děje, mi pak vyčítala, že jsem si ještě po revoluci dovolila s dětmi zpívat Internacionálu," směje se.

Dřív do hlav, teď na internet

Po revoluci se v její práci hodně změnilo. „Školy nejsou tak sešněrované. Učitelé mají mnohem větší volnost. Když máte chuť, můžete s dětmi vyrazit na výstavu, do divadla, pustit jim muziku, nikdo vám nepřikazuje, jak to dělat," shoduje se s ní její kolegyně Ivana Fontánová.

„Dřív byly jednotné učebnice a osnovy, takže se děti ve všech školách učily to samé. Jako učitel jste neměl tolik prostoru ke kreativitě, měl jste všechno stejně předepsané, co má dítě umět v prosinci, co v lednu. Ale mělo to i výhodu. Když se dítě přestěhovalo a šlo do nové školy, zpravidla jednoduše pokračovalo v tom, co se naučilo. Ve všem byl jednotný řád. Z tohoto pohledu, ač jsem pravičák, systém školství fungoval podle mě dobře," říká Fontánová, podle níž jsme stále na cestě.

Zatímco dřív se děti víc učily odříkávat věci zpaměti, dnes se razí trend, aby potřebné informace uměly najít. „Jdeme tak trochu ode zdi ke zdi. Chce to najít zlatou střední cestu. Aby dítě umělo všechno odříkat zpaměti, jistě není potřeba. Ale když na všechno řekne, že toto nemusí znát, protože si to najde na Googlu, taky to není dobře. Stačí, aby nefungoval internet, a jste v háji," namítá učitelka. Minimálně na základních školách ale podle ní stále jde o to hlavní: naučit děti číst, psát a počítat. „To by měl být základ, ať už nám vládne kdokoli," je přesvědčena.