Roušky, dezinfekce, rozestupy. To byla nejčastější slova, která skloňovali voliči, již přišli volit. A téměř všichni se divili, když jsme po nich chtěli, aby si na chvilku sundali roušku.

„Vy se nebojíte?“ žertoval asi padesátiletý muž. Sedmdesátiletý volič šel ještě dál: „Že vy se chcete podívat, jak jsem krásný?“

Na chvilku nebudu dýchat

Našli se i tací, kteří byli z našeho požadavku vyplašeni. „Sundat roušku? Proč? Aha… To je teda něco. Úplně jste mě zaskočili,“ červenala se třicetiletá volička.

Ale dočkali jsme se od občanů i reakcí: „Mám si sundat roušku? Opravdu? Myslela jsem si, že je to ilegální!“ nebo „Dobře, tak já teda zatajím dech. Na chvilku nebudu dýchat,“ řekla úplně vážně asi padesátiletá žena.

Naprostým extrémem byl zhruba šedesátiletý volič, který mi podával občanku, ale když jsem si ji od něj chtěla vzít, ucukl. Myslela jsem si, že jen laškuje. Ale když to trvalo několik desítek vteřin a nakonec úplně vážně pronesl: „Nesahat!“, pochopila jsem, že to z jeho strany nebyla hra. Mohu mít přece koronavirus.

Roušku, nebo občanku?

„Tak ještě čtyři hodiny,“ odpočítávala členka volební komise Karolína Karbanová dobu, kdy budeme mít padla. V pátek se volební místnost zavírala až ve 22 hodin. Čas se vlekl. A únava se začala projevovat. „Roušku, prosím,“ vyzvala voliče členka komise Kristýna Jarošová. A hned se se smíchem opravila: „Promiňte, chtěla jsem říct občanku.“

Krátce po deváté večerní přišla do volebního okrsku i starostka Klánovic Zorka Starčevičová (Čas na změnu). „Jste šikovní, to musí být fuška tolik hodin v roušce… A jaká je účast?“ Když jsme jí řekli, že přes 25 procent, byla spokojená.

„To je super, to nebude mít celá republika.“ Měla pravdu. Naše komise se na konci prvního kola mohla pochlubit 45 procenty, republikový průměr byl 36.

Jednorázové rukavice na pečivo

Přestože jsme měli pro voliče připravené jednorázové gumové rukavice, někteří vyřešili svou bezpečnost po svém. Vzali si z obchodů rukavice na pečivo. V komisi byly kromě rukavic k dispozici i roušky.

A voliči jich hojně využívali. Zakrytá ústa způsobovala i častá nedorozumění. Ke člence naší komise Sandře Slezákové přišla asi pětatřicetiletá žena, která netrpělivě opakovala své příjmení. „Až když mi dala občanku, zjistila jsem, že se jmenuje úplně jinak, než jsem rozuměla. Huhňala.“

Nejmladší volební komise

Nervózních voličů bylo málo. Více lidí bylo milých a jen se podivovalo nad věkovým složením naší komise. Průměr byl 23,4 roků – nejmladší člence bylo 21, nejstarší mně 32.

„Vy jste tady samí mladí a krásní, to je radost se na takovou komisi dívat,“ řekl šedesátiletý volič. Pochvala přišla i od Zuzany Frelich Bielikové: „Jsem hrdá, že máme takhle aktivní mladé, kteří místo paření sedí u voleb.“

A příští týden nás to čeká znovu…