I když se karmelitky vyhýbají kontaktu s lidmi za zdmi kláštera, neznamená to, že by jej naprosto odmítaly a že by se izolovaly od okolního dění. „Naším hlavním posláním je modlitba, modlitba za ostatní, občas k nám někdo přijde s prosbou o modlitbu kvůli své životní situaci. Pro naše poslání je tedy potřeba, abychom zůstávaly v obraze a věděly, kde je pomoc potřeba,“ vysvětluje jedna z karmelitek, sestra Sára. I proto do kláštera pravidelně chodí denní i týdenní tisk a sestrám nechybí ani počítač a připojení k internetu. Jedna ze sester také jednou za čtrnáct dní dělá souhrn událostí, který vyvěsí na nástěnku.

I striktní pravidla mají výjimky

Co se týče vpouštění lidí do kláštera, má řád jasná pravidla. „Návštěvy, ať už z tisku, veřejnosti nebo z rodin sester, mají přístup pouze do hovorny,“ vysvětluje sestra jejich řád. Tam pouští návštěvy vrátná.

Příchozího provede malou kuchyňkou a ten se pak po dřevěných točitých schodech dostane na chodbu a poté do místnosti se židlemi, rozdělené na dvě části. Jedna z nich je pro sestry a od sebe je dělí mříž velikosti okna, kterou členky řádu otevírají, když návštěvník přijde.

I striktní pravidla mají ale své výjimky. „Samozřejmě, že když sestra potřebuje k lékaři nebo na úřad, klášter opustí. Když se nám něco rozbije a potřebujeme například instalatéra, zavoláme si ho a on přijde sem, do klauzury, jak se nazývá místo, kde žijeme, kam lidé běžně nesmějí. Držíme se sice našich stanov, ty jsou ale tvořené tak, aby měly logiku,“ objasňuje sestra pravidla řádu.

Z kláštera mají sestry výhled na Petřín

Bosé karmelitky sídlí v klášteře, který tvoří dohromady tři dílčí budovy pospojované chodbami. Každá ze sester má vlastní, velmi skromně vybavený pokoj, v němž je postel, stůl, židle a malý úložný prostor pod postelí. Na stěnách visí obrazy s náboženskou tematikou, dva kříže, z toho jeden menší, s ukřižovaným Kristem, a jeden větší bez Krista.

Vlastních věcí sestry nemají mnoho, používají především společné věci, jako jsou knihy nebo nářadí. „Sestry se zavázaly žít v chudobě, na stěnách máme ale historické obrazy. Některé z nich Karmel získal už v 17. století. Byly sice zkonfiskovány, ale po restitucích se vrátily k nám,“ podotýká sestra.

Nynější podoba kláštera pochází z roku 1987, kdy prošel rekonstrukcí. Chodby jsou světlé, schodiště, okna a dveře ze dřeva, na stěnách visí kříže, barevné obrazy a keramické výrobky, které si sestry vyrábějí samy v dílnách. Jednu část budovy tvoří skleněné oblouky, kterými se dá pozorovat Petřín a nádvoří mezi vnitřními stěnami domu. Ty jsou vyzdobeny sgrafitem.

Součástí kláštera je i malý dvorek a dvě malé zahrádky. „Moc zeleně tu ale nemáme, když budova patřila komunistické straně, dvorky vybetonovala. Podařilo se ale vytrhnout několik kvádrů,“ ukazuje sestra Sára na malé plochy s rostlinami uprostřed zahrádky.

Další částí kláštera je kostel svatého Benedikta, do kterého sestry chodí denně ve čtvrt na osm na mši. Kostel je v tuto dobu přístupný i veřejnosti, karmelitky zde mají ale prostor vyhrazený pouze pro sebe, odkud mši mohou sledovat za mřížovými okny. Přímo naproti nim je umístěna matka Elekta od Ježíše, mumifikovaná postava zakladatelky řádu karmelitek v Praze. Její tělo je velice zachovalé, při omývání v 17. století ale zčernalo.

První modlitba v klášteře je v 5.40

V prostoru kláštera se sestry rozhodly prožít celý svůj život, ten věnují především modlitbě za druhé. „Životu s Bohem věnujeme šest až sedm hodin denně, modlíme se, trávíme čas na mši nebo čteme duchovní literaturu. Kromě kostela, kam se chodíme modlit pouze ráno, máme i svou kapli,“ říká sestra Sára.

Dalších sedm hodin věnují sestry spánku, jejich budíček je nastaven asi na pátou hodinu ranní. „První modlitba je v pět čtyřicet, záleží tedy, jak rychle se dokážou sestry ráno připravit,“ dodává sestra. Dalších pět hodin denně věnují karmelitky práci, vyrábějí keramické kříže, šperky nebo vázy, svíčky a šátky z hedvábí a další výrobky, které lze koupit v obchodě pod klášterem.

Nové členky řádu si pečlivě vybírají 

Jelikož sestry tráví celý život od vstupu do řádu spolu, je potřeba, aby nově příchozí členky byly dostatečně připraveny na život v klášteře. Procházejí tak několika etapami přípravy trvajícími několik let, během nichž jak zájemkyně, tak komunita sester zjistí, zda je vhodnou adeptkou pro tento způsob života.

„Dívka nejdřív do kláštera dochází na rozhovor s některou ze sester. Potom si s námi na tři měsíce vyzkouší žít uvnitř kláštera, poznává, jak žijeme a my poznáváme ji. Po této době se na krátkou dobu vrací do světa, aby tuto zkušenost mohla zhodnotit z určitého odstupu. Po návratu následuje rok a půl lidské a křesťanské formace. V další etapě vstupu do řádu už dívka dostane náš hábit a řeholní jméno a stráví s námi další dva roky,“ líčí sestra.

Následují nejméně tři roky, kdy adeptka skládá takzvané časné sliby, kterými stvrzuje své rozhodnutí žít v klášteře vždy na jeden rok. Když dívka těmito etapami projde, složí slavné sliby, kterými se zavazuje strávit zbytek svého života jako členka řádu.

„Může se stát, že si během prvních několika měsíců nebo let dívka své rozhodnutí žít s námi rozmyslí a odejde nebo vstup do řádu o několik let odloží. Na druhou stranu i my můžeme usoudit, že se konkrétní osoba pro náš styl života nehodí. Hledáme společně s ní, zda je u nás její místo, protože pak s námi zůstane po celý život,“ vysvětluje sestra Sára.