„Bylo plno zákazů a příkazů, časem se toho už moc nesmělo – nesmělo se v určitou dobu do obchodů, jezdit jsme směli jen v zadním voze tramvaje, pak jsme museli odevzdávat všechny předměty, například kola. Když jsem odevzdávala své kolo, strašně jsem to oplakala,” vzpomínala výtvarnice Jana Dubová, které bylo na začátku okupace necelých třináct let.

Narodila se 30. srpna 1926 na Smíchově ve Zborovské ulici, kde žila do svých 15 let. Prožila krásné a šťastné dětství, které ukončila 15. března 1939 německá okupace. V tercii musela opustit Drtinovo dívčí reformní reálné gymnázium, kde studovala s vyznamenáním.

Zákazů přibývalo

Po vyloučení ze školy z rasových důvodů se s dalšími dětmi učila v bytě kamarádky na Malvazinkách a díky výborným učitelům a individuální péči zvládli za jeden rok učivo z kvarty a kvinty.

Následovala další rána, musela se s rodiči (její o sedm let starší sestra žila v té době se svým manželem) vystěhovat z bytu, ve kterém žila od narození. „V roce 1941 jsme se musely sestěhovat se dvěma rodinami do jednoho bytu ve Veleslavínově ulici na Starém Městě.”

V září 1941 začalo po vzoru Německa platit na českém území Policejní nařízení o povinném označení Židů starších šesti let žlutou Davidovou hvězdou. „Byli jsme označení jako zločinci. Pak už bylo těch zákazů víc, nikam jsme nesměli, ani z Prahy. Život začal být velmi svízelný,“

Rodina byla rozdělena

24. dubna 1942 musela nastoupit s rodiči, babičkou a dědou do transportu Am do Terezína. Z nádraží Praha-Bubny odjeli vlakem naplněným k prasknutí do Bohušovic nad Ohří, odkud pokračovali pěšky se zavazadly o maximální hmotnosti 50 kg. Tomuto transportu byla v Terezíně zabavena všechna zavazadla kromě příručních. Zbyla jí jen jedna vesta, trochu jídla a „bettrole" – stočená deka s polštářem.

Rodina byla rozdělena, paní Dubová přebývala se svou maminkou a babičkou v Drážďanských kasárnách, kde bylo v jedné místnosti ubytováno 80 žen. Spaly na třípatrových palandách, nebylo tam k hnutí. Pracovala v kartonáži, kde se vyráběly krabičky na patrony.

„Na život v Terezíně jsme si pomalu zvykali. Všichni jsme pracovali, ale po práci jsme se mohli stýkat. Když bylo odstěhováno původní obyvatelstvo, ghetto se otevřelo a já mohla navštěvovat tatínka v Sudetských kasárnách. Neustále však hrozily transporty někam na východ, my nevěděli kam.“

Z Terezína do Osvětimi

V Terezíně prožila dva a půl roku. V září roku 1944 odjely mužské transporty a v nich její tatínek a František, s kterým jsem se v Terezíně potkala. „Potom do ghetta přišly fingovaný lístky, aby je ženy následovaly, že se jim daří výborně. Takže když jsme dostaly s maminkou povolání do transportu, tak jsme se ani moc nebránily.“ Její babička byla zařazena do prosincového transportu v roce 1943 a v Osvětimi zahynula.

„Už cesta do Osvětimi byla ale příšerná. V dobytčáku jsme seděli na špinavé zemi, muži, ženy, děti, jeden kýbl pro všechny, měli jsme žízeň a hlad. Konečná stanice byla Osvětim. Na rampě nás rozdělil lékař-vrah Mengele. Já doprava, maminka doleva. Zeptala jsem se, jestli mohu jít s matkou. Odpověděl, že se spolu stejně sejdeme. Tak jsme se s maminkou tak nějak rozloučily očima a druhý den jsem se dozvěděla, že zahynula v plynové komoře – se všemi ostatními, kteří byli na té špatné straně.“

Ty, které prošly selekcí, nahnali do sprch. „Byly jsme nahé, oholili nám hlavy, dostaly jsme strašné hadry a to byl ten moment, kdy jsem zcela otupěla. Nechtěla jsem tu realitu vnímat. Asi po třech týdnech na večerním apelu vybrali stovku děvčat, mezi nimi i mne. Netušily jsme, co nás čeká. Byly jsme přesvědčené, že plynová komora. Ale měly jsme štěstí.“

Domů se vydala pěšky

Byly odvezeny do vesnice Merzdorf v Dolním Slezsku, kde pracovaly v továrně na zpracování lnu. Štěstí měla i na konci války, když se jejich tábor nevydal na pochod smrti. Po osvobození tábora Rudou armádou se vydala se svými přítelkyněmi pěšky do Čech. Radost ze svobody a návratu do rodné Prahy vystřídal smutek.

Nevěděla, co se stalo s celou její širokou rodinou, věděla jen, že maminka zemřela v Osvětimi. Ujala se jí kamarádka z lágru, asi po měsíci se vrátila její sestra, z celé asi třicetičlenné rodiny přežily jen ony dvě.

„Můj milovaný tatínek přežil Terezín, Osvětim, těžkou práci v táboře Taucha u Lipska a po 21 dnech pochodu smrti ho 3. května 1945 vyčerpaného zastřelili. František, můj budoucí manžel byl toho svědkem. To jsem myslela, že se už v životě nezasměju.“

S podporou své sestry vystudovala Státní grafickou škol. Provdala se za svého přítele Františka z Terezína a v roce 1951 se jim narodil se jim syn. O svých hrozných zážitcích z koncentračních táborů manželé nemluvili, až ve stáří začali vzpomínat na své blízké a přátele, které ztratili.

Své vzpomínky na holocaust ztvárnila po smrti svého manžela v roce 1998 v cyklu obrazů Sny o mrtvých. Jako výtvarnice je aktivní i dnes ve svých téměř třiadevadesáti letech. Stále tvoří ve svém bytě na Petřinách a právě vystavuje v Domově pro seniory v Praze na Hagiboru svou novou kolekci grafik vytvořenou pomocí počítače nazvanou „Kouzlo tvorby“.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.