Magistrátní koalice ho slibuje otevřít veřejnosti do konce tohoto volebního období, tedy do roku 2023. Aktuálně jsou v úvaze čtyři lokality, kde by mohlo muzeum najít domov.

„Posuzujeme jejich výhody i nevýhody s cílem vybrat nejvhodnější místo,“ podotkla k hledání trvalého sídla instituce radní pro legislativu Hana Marvanová (Spojené síly pro Prahu/ STAN). Ona sama by preferovala z nabízené čtveřice lokalit právě objekt „pod Stalinem“, kterému ale není příliš nakloněna radnice Prahy 7.

Také Čeněk Pýcha z oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) považuje někdejší zázemí gigantické sochy sovětského diktátora za zajímavou volbu ze symbolických důvodů.

„Nedokáži ale posoudit, jestli je ta lokalita ideální i prakticky. Obecně je určitě dobré takové instituce situovat do míst přístupných co nejširší veřejnosti, co nejblíže veřejné dopravě,“ upozornil Pýcha.

Mezi dalšími možnostmi zmínila Marvanová městský dům v Hybernské, Clam-Gallasův palác na Starém Městě a také Borůvkovo sanatorium v Praze 2. To ale není ve vlastnictví Prahy a vyžadovalo by nákladnější rekonstrukci. Naproti tomu Clam-Gallasův palác už město opravuje a dosud pro něj nenašlo přesné budoucí využití. Radní zároveň upozornila, že výčet vytipovaných lokalit ještě není uzavřený.

Náplň muzeu nedají úředníci

Podle Marvanové by mohlo Muzeum nesvobody fungovat podobně jako dnešní Museum Kampa a Werichova vila, spravované nadací, které město obě budovy dlouhodobě pronajímá.

„Stát měl na založení této instituce mnoho let. Protože se ale nic nestalo, ujala se iniciativy Praha. Obsah a ducha ovšem vybrané budově dodají až lidé, kteří se moderní historií zabývají dennodenně,“ zdůraznila politička a právnička, která vidí ideálního partnera například v organizaci Post Bellum.

Ta v projektu Paměť národa systematicky mapuje vzpomínky pamětníků. Marvanová také považuje za důležité přimět k podpoře záměru, vzhledem k jeho „nadčasovosti“, i opozici v zastupitelstvu.

Podílet se na náplni muzea ale prý dostanou všichni, kdo mají k historii nesvobodných režimů co říci. Podle Čeňka Pýchy by mohli do muzejní koncepce promluvit nejen lidé ze státních struktur, jako je Národní muzeum, ale i z už existujících menších komerčních muzeí nebo třeba lokálních iniciativ typu Památník ticha.

„Z mého pohledu by měla mít plánovaná instituce vedle nějaké trvalé expozice i prostory pro dočasné výstavy a také pro veřejné debaty o moderních dějinách, které jsou nedílnou součástí jejich připomínání. A příležitostné výstavy nemusí být jen o perzekuci, ale i dalších kontextech. Třeba v muzeu v Lipsku měli vedle expozice o dějinách NDR speciální výstavu o historii spolků v německých zemích. To jsou příklady, jak vztáhnout velké dějiny blíže k jednotlivci,“ nastínil možnou koncepci chystaného muzea historik Čeněk Pýcha.

V Německu a Polsku už muzeum mají

Budoucí muzeum by podle Hany Marvanové mělo věnovat oběma diktaturám z českých dějin 20. století rovnocenný prostor. Jako bývalá disidentka současná radní osobně pocítila perzekuci komunistického režimu.

A vizi vzniku Muzea nesvobody prý proto měla dávno před vstupem do pražské komunální politiky, kam téma vnesla jako programovou prioritu.

„Chceme tím splatit dluh, protože za třicet let u nás žádné muzeum totality nevzniklo, zatímco třeba v Polsku nebo samotném Berlíně je dnes podobných institucí hned několik. Investovat do poznání totalitní minulosti je důležité pro budoucnost – abychom neopakovali hrůzy, které přineslo 20. století, “ dodala Marvanová.

Podle Pýchy není projekt Muzea nesvobody úplně ojedinělý ani v českém prostředí. „Mám pocit, že je zájem o toto téma v poslední době na vzestupu. Na bývalém nádraží Praha–Bubny vzniká Památník ticha, který bude připomínat židovské transporty. A kolem bývalého koncentračního tábora v Letech už probíhá diskuze, jestli má jít o místo čistě pietní anebo více otevřené diskuzi a vzdělávání,“ dodal historik.