Obsahuje 26 písní (mnohé z nich uslyší lidé úplně poprvé), které vznikly v 70. a 80. letech, kdy mělo jedinečné autorské duo Vodňanský a Skoumal od tehdejšího režimu zákaz vystupování. Mezi autory vybraných skladeb na CD, které vyšlo před pár dny u Supraphonu, najdeme i další zajímavá jména Jaroslav Jakoubek, Ivan Mizera a Martin Zákravský, a Jiří Bulis a Jiří Toufar. Některých pěveckých partů se vedle autorů zhostili i Zdena Lorencová, Světlana Nálepková či Přemysl Rut.

Když jste v roce 2008 vydali k sedmdesátinám Petra Skou- mala čtyřalbum Život a dílo a v roce 2011 kompilaci Vzpoura kocourů věnovanou zase vašemu, témuž jubileu, říkal jste, že je tím vaše tvorba kompletně zmapovaná.

Ano, ale přesto jsem ještě něco ze šuplíku vytáhl…

Takže jste věděl, že v něm nějaké další skvosty máte.

Věděl, ale tehdy nebyly použitelné. Neměl jsem ještě potuchu o tom, že existují metody, jak je digitálně vyčistit. Šlo o nahrávky, které vznikly na koleně některé u mě doma či u kolegů (Skoumala, Toufara, Zamazala, Kučery, Jakoubka), jiné na večírcích, v různých studentských kolejích a podnikových klubech… A najednou jsem si uvědomil, že mám přece přítele, zmiňovaného Jiřího Toufara, který je schopný učinit ty věci „technicky vydavatelnými", protože má dobře vybavené studio. Společně jsme si na nich mákli, Jiří je masteroval několik měsíců

Na „světlo" se tak dostala například i původní Vzpoura kocourů, kterou jste na vaše předešlé album nově nazpíval s Hanou Navarovou z Divadla Sklep.

Je to tak. Vzpoura kocourů byl jediný kankán, který jsme se Skoumalem za téměř padesát let naší tvorby vytvořili. On už si ale postupem času nepamatoval, jak jej přesně složil, žili jsme v představě, že se jeho nahrávka pravděpodobně nedochovala. Právě z toho důvodu jsme tu písničku s Hanou Navarovou nově studiově nahráli. Nakonec jsem ji ale objevil, pochází z roku 1972, kdy jsme ji uvedli na matiné v Semaforu.

Když se jednotlivými písničkami procházíme, je na albu ještě některá, v niž jste absolutně nedoufal, že ji najdete?

To taky. Je jí píseň Miguel, která pocházela z představení Hurá na Bastilu, ale jako přídavek (patří jí i finále CD). Předtím vůbec nikde nevyšla. Měl jsem ji sice zaznamenanou na magnetofonovém pásku, ale už jsem ani nevěděl, kde bych ji měl hledat. Naštěstí se mi jednoho dne dostala do rukou nahrávka pocházející ze 70. let z Činoherního klubu, kdy ještě nejen Miguela, ale i další ukázky z „Bastily", mohl natočit a odvysílat Československý rozhlas.

Jestliže se myšlenkami vracíte do minulosti, co vás napadá?

Petr Skoumal tady chybí… Prožívám tedy takovou směs radosti z toho, co všechno jsem v archivu objevil, a zároveň smutku, že už to spolu nemůžeme sdílet na jevišti.

Vaše písničky jsou tu ale pořád co kus, to jiný příběh, situace. Dáte nějakou k dobru?

Kdybych měl vyzvednout tu nejkurióznější, vrátil bych se k Miguelovi z představení Hurá na Bastilu, v němž jsme se opravdu všichni vyřádili nejen my dva s Petrem, ale i Táňa Fischerová, Míla Štibich a Leoš Suchařípa. Bylo koncipované ve španělsko-ruském stylu i Buñuel mimochodem říkal, že tyto dva národy mají něco společného… Na scéně Činoheráku tehdy stála štaflera, na níž se Leoš Suchařípa po celou dobu toho představení urputně pokoušel navléknout holínku v onom španělském rytmu. Tak to bylo skutečně kouzelné, neopakovatelné.

A co nějaká kuriozita vztahující se k době svého vzniku?

Tak třeba Blues cestujícího Středoevropana. Zhudebnil jej na můj text Jaroslav Jakoubek, který už v padesátých letech psal písničky pro první textappely v pražské Redutě a který už bohužel také není mezi námi. Natočili jsme jej (s Jakoubkovým zpěvem a za doprovodu klavíru) v osmdesátých letech na můj magnetofon oba coby totálně zakázaní autoři naprosto stylově, totiž v jeho polosklepním bytě v Mánesově ulici. Docházel tam například i publicista Jan Petránek, toho času topič v Mitasu, který psal také texty, ovšem pro skupinu Šanson věc veřejná.

Tvořili jste až konspiračně, jak jste to všechno prožíval?

Nedalo se mít obavu, to by se musel člověk zbláznit. Když jsem podepsal Char tu 77, taky jsem si myslel, že mi vezmou úplně všechno. Ale dalo se s tím žít. Jako správný dandy jsem emigroval, ale jinak než ostatní ne na Západ, ale na Východ, na Slovensko. Nově se rodící studentské divadlo Pegasník (dnes GUnaGU) mi totiž nabídlo, abych v něm účinkoval v rámci „divadla malých forem", které na rozdíl od nás na Slovensku kvetlo.

Byla to zajímavá éra. Sice jsme se se Skoumalem deklarativně rozešli, ale tímto způsobem jsem mohl naši tvorbu dál prezentovat. Pikantní na tom celém bylo, že ačkoli se v té době nemohlo moje jméno objevovat na plakátech, zejména v Praze, jednou za rok se tak přece stalo, když jsme s tím slovenským divadlem přijeli do Prahy na hostování. Bdělým soudruhům nedošlo, že když dorazí nějaký Vodňanský z Bratislavy, tak je to ten samý Vodňanský, kterého zadupali do země.

A dnes, stále tvoříte?

Ano, některé z nových věcí zazní i na nedělním křtu v Činoherním klubu. Jednou za měsíc vystupuju i v kavárně Caféidoskop mám tam dvě představení. Jedno (Jak nám dupou králíci) hraju sám a druhé (S úsměvem bytového jádra) s Hanou Navarovou. Odehraje se 20. června, takže jste zváni.

Čtěte také: Spisovatel Robert Fulghum: Z vašich muzeí mám nejradši řeznictví