Miroslav Masák: Někdo musí nést odpovědnost

V Galerii Jaroslava Fragnera je do 22. května otevřena výstava o tvorbě architektů skupiny SIAL. Požádali jsme o rozhovor jejího člena Miroslava Masáka.

Patrně nejznámější vaší realizovanou stavbou je u nás někdejší obchodní dům Máj, dnes tedy Tesco, ale s anglickým přídomkem „My“. Nedávno tato stavba prošla velkou zkouškou, protože její nynější vlastníci jí chtěli výrazně přestavět nebo dokonce zbourat. Naštěstí se jí dostalo památkové ochrany. Jak jste se – jako spoluautor projektu – tehdy cítil, když to hrozilo?

Ono je takových věcí více. Já jsem vždy radši, když se takový dům zbourá a postaví se místo něj nějaký jiný – měl by být tedy lepší, to je druhá věc – než, když se nějakým zoufalým způsobem předělává. To mě potom hrozně mrzí. V Liberci je pavilon F Libereckých výstavních trhů, o němž jsme se se všemi – s majitelem, i s městem – dohodli, že se zbourá a že se tam postaví něco, co by vyhovovalo nové funkci. Oni však nakonec ten dům použili a úplně ho přestavěli, a to hrozným způsobem.

Ale vždyť vy jako autor k tomu přece musíte dát svůj souhlas?

Ne, bohužel ne. Autorský zákon pohlíží na provedenou stavbu jako na rozmnoženinu uměleckého díla, není to samo umělecké dílo – tím je návrh. Oni mi jen musejí oznámit, co s tím budou dělat. A já už potom nemám žádnou obranu. Jediná ochrana je, že je to vyhlášeno památkou.

To je tedy ta nevhodná předělávka. Ale vy jste zažil i zbourání vlastního díla.

Ano, to je případ obchodního domu Ještěd, který se dostal do stejné situace, dokonce se stejným investorem či uživatelem. Byl zbourán, a to i přes všechny možné protesty. To mě samozřejmě mrzí, ale je mi to příjemnější než situace s tím pavilonem. A pokud šlo o Máj, tak já jsem tomu nevěřil, že by bylo možné jej zbourat. Přece jen je to ve středu Prahy a je to plně fungující dům. Takže jsme si s kolegy mysleli, že jde spíše o takový pokus získat demoliční výměr a draze ten pozemek prodat, tedy ze strany Teska. Ale nakonec to nebyla pravda. Nakonec jsme asi po roce a půl jednání dospěli k určité spolupráci s Teskem. A pokud jde o exteriér toho domu, tak jsme spolupracovali s projektantem a víceméně dali na naše názory. Ale bohužel, interiéry jsou příšerné. Ty dělala anglická firma Fitch.

Když jsem poprvé viděl na fotografiích (a později ve skutečnosti) Centre Pompidou a viděl tu určitou podobnost s Májem, řekl jsem si, že tam musela být nějaká inspirace. Byla nebo nebyla?

Přímo Centre Pompidou to nebyl, protože ten vznikal současně. Ale pokud šlo o soutěžní návrh, tak tam byla bezpochyby inspirace od Jamese Sterlinga, to byl začátek high-tech architektury. Jenže potom v průběhu kontraktačních jednání došlo ke změně konstrukce, materiálů atd., takže nakonec z toho vyšel úplně jiný dům. A dalo by se skoro říci, že je inspirován naším uznáním českého meziválečného funkcionalismu nežli architekturou high-tech.

close zoom_in Trochu z jiného soudku. Určitě sledujete dění kolem Nákladového nádraží Žižkov, jež bylo vyhlášeno kulturní památkou. Má tam vzniknout nová čtvrť s tzv. Jarovskou spojkou, která má být prodloužením Olšanské ulice. Co si o tom myslíte?

Jde o nikam nevedoucí prodloužení, to je důležité. To je v podstatě hloupá záminka, která může lidi, kteří nejsou informovaní, nějak zaujmout. Protáhneme komunikaci, vyřešíme dopravu – není to pravda. Ta otázka bude zodpovězena jako to, co jsem řekl předtím. To znamená, rozhodne-li se společnost nebo majitel toho domu, že by na jeho místě chtěl postavit něco jiného, tak by měl sám sebe a společnost přesvědčit o tom, že to má smysl, že to, co tam postaví, je ze všech, nebo alespoň z většiny hledisek lepší než to, co tam, stojí. To je případ libereckého obchodního střediska, to by byl i případ nákladového nádraží. Protože je možné na tom velkém pozemku nádraží restaurovat to, co tam je, využít to pro nějakou velmi atraktivní novou funkci a dostavět to, co se dostavět má, aniž by se muselo všechno vzít bagrem.

Lákalo by vás ujmout se nějaké tak náročné rekonstrukce?

Já jsem si jednu takovou rekonstrukci udělal – Veletržní palác. To byl naprosto nerovný boj – měl jsem v té době jisté potíže, protože jsem celoživotní kamarád Václava Havla – a najednou jsem musel bojovat s Antonínem Kapkem (tehdejší šéf KSČ v Praze – pozn. red.), který tehdy po požáru rozhodl, že se ta budova po požáru zbourá. Nebyl jsem to samozřejmě jen já, ale celý SIAL, stále jsme něco předkládali, pořád jsme za to bojovali. Potom se do toho vložil akademik Kotalík (bývalý ředitel Národní galerie), který byl v ústředním výboru KSČ a měl nějaké styky. No a nakonec se to povedlo, mohli jsme to rekonstruovat.

Jste také členem iniciativy Za novou Prahu. Jaký máte názor na první reakce Útvaru rozvoje města (ÚRM) a magistrátu?

Já jsem s ÚRM mluvil za iniciativu jako první, s paní Kateřinou Szentesiovou. ÚRM nám nevadí, to je servisní organizace, kde mohou být velmi schopní lidé – možná, že jich je jen příliš mnoho na město – 90 zaměstnanců. Tato organizace je více či méně schopná vypracovat zadání. Ale je důležité, kdo dává zadání. To zatím nedává nikdo, to dává magistrát, respektive na něm nějaký úředník, oni si to přehazují. Vždy mají nějakého náměstka pro územní rozvoj, který tomu moc nerozumí, takže potom podléhají různým, zejména developerským tlakům. Teď se chceme bavit o tom – a zatím se zdá, že chtějí na magistrátu naslouchat – jak by měl být řízen územní rozvoj města. S přihlédnutím ke společenské a politické situaci, si myslím, že nejlepším řešením by bylo, kdyby to bylo uloženo primátorovi osobně. Ob by byl za vše odpovědný. Podle mého názoru by brzy měli být starostové voleni přímo, tím pádem by měli nejen vyšší odpovědnost, ale i vyšší důvěru občanů a mohli by si dovolit bouchnout do stolu. Dnes se vymlouvají, že jsou jen jedním z – v Praze z asi 80 – zastupitelů, že nemají žádné pravomoci. To není pravda. On je primátor a musí někdy bouchnout do stolu. Měl by to být on, kdo rozhoduje, přičemž samozřejmě má k ruce koho chce. Buď si pozve chytré jednotlivce, nebo si udělá poradní sbor z chytrých lidí, samozřejmě má k ruce celý magistrát, náměstky, ÚRM – to jsou všechno servisní organizace, jež to vykonávají, ale někdo za to musí být odpovědný. Pokud není, je to maglajz.

Ovšem před několika málo týdny se primátor Svoboda vyjádřil na adresu budovy bývalého Federálního shromáždění, že by se snad měla i zbourat. Nemáte dojem, že některé budovy jsou a priori odmítány jen proto, v jaké době vznikly a jakým účelům sloužily?

Pokud jsou nějaké slušné budovy z té doby, myslím tak těch dvacet let po „srpnu“, tak to jsou vesměs domy vytrucované. Ještěd a další, to přece nejsou režimní domy, takové máme, ale jinde. A právě Federální shromáždění Karla Pragera, to je vytrucovaný dům. Toto tedy nejí ten důvod. Buďto je tím důvodem to, že se nelíbí jemu osobně, anebo je tu tlak na to místo. Někdo by tam chtěl něco postavit a tvrdí: Tohle je blbost, komunistický barák, ten by se měl zbourat. Ale vtip je v tom, že to vůbec není komunistický barák, právě naopak.