Miroslav Hanuš: Jaká místa mám v Praze rád

Ilona Smejkalová 18. 1. 2017

Praha - Televizní diváci si jej oblíbili díky seriálovým rolím majora Korejse či starosty Hložánka. Miroslav Hanuš je ale zejména skvělý divadelní i filmový herec, režisér a dramatik a také dlouholetý člen souboru Divadla v Dlouhé. V civilu se cítí být staromilcem a poetou, co miluje operetu, dechovku nebo country, do divadla jezdí na motorce, ve volném čase zahrádkaří a novým kolegům zásadně vyká. I proto je jeho vztah k rodnému městu značně specifický.

Pražské biografy

Myslím kina, co mají nějakého ducha, čili ne multikina. To je něco jako multivitamín, tam je taky obvykle všechno a stejně je to hnusné a na nic. Těmi „svými" biografy myslím samozřejmě jedno- či dvousálovky Aero, Oko, Světozor, Radotín, Lucernu, Mat, Evald, Atlas. A mám obrovskou radost, že se znovu hraje na Dlabačově a U Hradeb. A to, že fungují, znamená, že tam chodí lidé. A to zase znamená, že žijí lidé, se kterými si dokážu rozumět. A že vím, kde je najdu. Že tam přijdou milenci i podivíni, se kterými se nebudeme společně cpát kukuřicí, ale že společně něco prožijeme.

Karlův most

Místo, kam už chodím jen v nejvyšším zoufalství, když nutně potřebuji překonat řeku. A pak běžím, protože se mi nelíbí, že mi to celé zkazil tolik vzývaný turistický ruch, co nám přinese tolik pěkných penízků. Nelíbí se mi, že věci ztrácejí skutečný obsah. Že na Malé Straně už není ta „mlíkárna". A tak na Karlův most chodím velice rád a často. Ale jenom v duchu. Možná se tam zase jednou vrátím.

Speciálně kino Ponrepo

Často se tam promítá ještě z pásu. A vy můžete slyšet promítačku. A sledovat značky na plátně před rozjetím „druhé mašiny". A někdy se přetrhne film a pak se rozsvítí a společně se čeká, až se to znovu založí. A někdy je navíc posunuté okénko a půl filmu je nahoře a půl dole. A pan promítač to „vyposunuje" a my máme radost. A pak je také krásné, že se tam často lidé zdraví. Prostě vejdou do sálu a pozdraví. To mě tak okouzluje, že až budu jednou umírat, s chutí bych to udělal v Ponrepu. Ale udělal bych to tiše a přátelsky, aby se nikdo nelekl. Jenom jako poslední bych šel z Ponrepa já, nohama napřed. A stejně bych se u dveří ještě na chvilku probral a šeptl: „Na shledanou."

Sousoší milenců ve Stromovce

Ten kamenný hoch a kamenná dívka se mají stále tvrdošíjně rádi. Byly doby, kdy seděli v růžovém sadu na dně bývalého rybníka. Sad vzala voda a oni tam v bahně pořád seděli a pořád se měli rádi. Pak někdo ukradl chlapci hlavu. Ale s ním to nehnulo a stejně se na ni zamilovaně díval dál. Propadl se tunel Blanka, ale oni seděli dál vedle obrovské díry. Tisíckrát je někdo posprejoval. Na jejich lásce to nic nezměnilo. Teď tam udělali nové vodní plochy a oni si „přesedli" na souš kousek vedle. Kdyby chtěl někdo vidět sousoší, ve kte-rém je nejvíce lásky nejen v Praze, ale na celém světě, pak je to ve Stromovce pod „Šlechtovkou".

Nádraží Bubeneč

Žádám si ho zpět! Jezdil jsem odsud vlakem na Masaryčku. Zrušili nám ho, pár stům lidí, co to pro ně bylo užitečné. Ale i my jsme lidé, cestující, co je nám houby platná nová zastávka v Podbabě. Je to pro nás už nesmyslně daleko. Nemusím mít celé nádraží, tam naštěstí bude kulturní centrum a nezbourají ho. Snad. Ale odvolávám se na slib mluvčího železnic, že když bude zájem, zastávku obnoví. Já mám i po letech stále zájem. A nejsem sám. Nechci jezdit autobusem, chci vlakem! A kdo tvrdí, že by to bylo drahé a zbytečné, kecá. Nemám ho rád, a dokud se neobnoví zastávka Praha-Bubeneč, zakazuju mu dívat se na mě v televizi.

Čtěte také: Milan Kačmarčík: Jaká místa mám v Praze rád

Vstoupit do diskuze