Knížka má název Supi v hotelu Continental a dozvíte se v ní řadu zajímavostí. Třeba to, že lední medvědi mají rádi vůni bazalky. Nebo že tapír Morse dostal jméno podle krémových teček a čárek na své srsti.

Pražská zoo slaví devadesát let. Je to dost, nebo málo na to, aby si v ní všechny přírodní procesy takříkajíc sedly? Jaká je vlastně průměrná životnost takových institucí ve světě?
Nejstarší zoologické zahrady byly založeny mnohem dříve než ta naše. Praha dokonce svou zoo otevřela jako téměř poslední metropole vyspělé Evropy. Bylo to dáno tím, že v rakousko-uherské monarchii byly v popředí Vídeň a Budapešť a bezprostředně po vzniku Československa asi přišly jiné starosti. Každá zoo je ovšem složitý organismus, který je nutné neustále držet v chodu a rozvíjet. Současně je velikým benefitem zoologické zahrady, když se nachází v pěkném přírodním prostředí – což nejlépe dokládá Zoo Praha. Pokud jde o proměny zoologických zahrad v čase, postupně se mění jak jejich pojetí, tak hlavní úkoly. Dnes velmi akcentujeme co nejlepší podmínky pro zvířata a podíl zoologických zahrad na zachování biodiverzity, tedy na ochraně ohrožených druhů a jejich prostředí. A to myslím bude ve zvýšené míře platit i pro budoucnost.

Pojízdná reklama na Zoo Praha
Přečkala válku i ničivé povodně. Připomeňte si 90 let historie pražské zoo

Mluvíte o prostředí. Z vaší nové knížky Supi v hotelu Continental je znát, že máte nejen blízký vztah ke zvířecím obyvatelům pražské zoo, ale také k místu samému. Bavila by vás práce, kterou děláte, i kdyby zahrada ležela na jiném místě?
Bezpochyby by mě bavila, ale místo je důležité. V našem případě jde o pečlivé vyvažování potřeb Zoo Praha a nutnosti zachovat krajinný ráz čtvrti Troja, která zahradu obklopuje. Proto jsme také investovali značné prostředky do toho, aby nově budovaný pavilon goril co nejlépe splynul se svahem, na němž stojí slavná usedlost Sklenářka.

Ředitel zoo má složitou pozici v tom, že šéfuje samým odborníkům – specialistům. S nimi se asi nedá jednat jako s běžnými zaměstnanci. O zvířata, kterým stoprocentně rozumí, se obětavě starají, bojí se o ně, těší se z jejich radostí. Jsou plni emocí. Zkrátka mi připadá, že zoologická zahrada může být citlivé místo, co se komunikace a diplomacie týká.
To zcela jistě! Zoo je opravdu velice pestrá z hlediska profesí i lidských typů. Nemluvě o tom, jakou škálu různých jednání musíte pojmout. Na vaše otázky ostatně odpovídám v letadle poté, co jsem opustil strážce konžského národního parku Kahuzi-Biéga. A ještě dnes mám v hlavním městě Kinshase jednání s ministryní životního prostředí.

Zatímco veřejnost navštěvuje zoo hlavně pro radost a poučení, vy vidíte i ty závažnější aspekty svého povolání. Vlastně neustále něco zachraňujete – a jistě také ztrácíte. Obrnil jste se za ta léta, nebo vás každý nový neúspěch (a konečně i úspěch) znovu rozhodí?
S problémy a různými neúspěchy musíte počítat každý den, ne-li každou hodinu. Takže obrněný do určité míry být musíte – ale zase ne příliš, protože tak byste se blížil apatii. Ale pokud jde o úspěch, ten přece vždycky povzbudí. Zrovna tento měsíc jsme obdrželi WAZA Conservation Award, což je asi nejvyšší vyznamenání, jakého se může zoologické zahradě dostat. A je to současně i další potvrzení, že patříme k absolutní světové špičce.

Cena je odměnou za to, že jste se s kolegy v posledních letech hodně angažovali v návratu koně Převalského do volné přírody. Pamatuju si, že když jsem byl kluk, chodil jsem se na něj do Troje dívat jako na bájné zvíře. Byl to takový pražský zázrak a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by ještě někdy mohl žít mimo zajetí. Považujete záchranu koně Převalského za nejvyšší metu, jaké jste dosáhl?
Rozhodně bych nemluvil jen o sobě a svých současných kolezích. Shodou okolností je tomu právě sto let, co první kůň Převalského přišel do Prahy. Z německého Halle ho dovezl hipolog František Bílek. Ten svůj chov později převedl do Zoo Praha a její pracovníci se v průběhu dalších desetiletí lvím podílem zasloužili o záchranu tohoto posledního divokého koně. Náš „Návrat divokých koní“, tedy přeprava převaláků armádními letadly do Mongolska a mnoho jiných přidružených aktivit, to je pouze jedna etapa v dlouhodobém úsilí mnoha a mnoha různých lidí a organizací. Skutečnost, že nyní je na západě Mongolska už tolik koní Převalského, že je tam jejich populace dlouhodobě udržitelná a tudíž není třeba vozit další, je spolu s udělením WAZA Conservation Award pochopitelně dosažením určité mety, dokonce snad té nejvyšší. Ale je třeba se stále dívat dopředu – a to platí pro každé snažení. Pokud jde o převaláky, teď připravujeme projekt jejich návratu na východ Mongolska.

Z oslav a křtu knihy k 90 letům Zoo Praha.
PODÍVEJTE SE: Zvířata, historická auta i kostýmy. Zoo slavila devadesátku

Co dalšího vám v zoo dělá dobrou náladu? A naopak: z čeho máte těžkou hlavu?
Mám radost nejen z nových mláďat nebo z pochval od návštěvníků, ale například i z okamžiků, kdy se o některém zvířeti dozvím něco nového. Nebo když se podaří sebemenší drobnost, vzniklá jaksi navíc. A starosti? Těch je zdánlivě nekonečně. Jenže kdo je nemá? Myslím, že bychom jimi neměli veřejnost zatěžovat. Samozřejmě: jiná situace nastává, když dojde k nějaké krizi. Během lockdownu jsme se o starost z propadu příjmů podělili s našimi příznivci. A dostalo se nám od nich opravdu mimořádné podpory.

Při četbě vaší knihy mě potěšilo zjištění, že i zoologická zahrada má své barvité postavičky. Jmenovitě toho přítulného tučňáka, kterému říkáte Milovník. Můžete mi představit další výrazné figurky?
Já bych s dovolením nemluvil o figurkách, to působí trochu pejorativně. Některá zvířata mohou vzbuzovat určitý údiv, ale zrovna v případě Milovníka je jeho „přítulnost“ dána tím, že byl odchován uměle a jako svého sexuálního partnera si vtiskl člověka. Mnohá zvířata jsou ovšem velikými osobnostmi. A tím nemyslím jen Richarda nebo další gorily, ale třeba také slonici Gulab nebo želvího samce Eberharda. Ostatně na tomto principu byla postavena i kampaň Seznamte se! První za mého ředitelování… Představovali jsme v ní největší zvířecí osobnosti naší zoologické zahrady. A když vám teď odpovídám, říkám si, že bychom ji po letech mohli zopakovat.

Se zvířaty je to jako s lidmi. Některé se líbí na první pohled, k jiným si musíte najít cestu. Vzpomněl byste si na nějaký příklad tvora, k němuž jste z počátku necítil žádné velké sympatie, ale postupně jste si ho zamiloval?
Víte, že si takové zvíře nevybavuji? Alespoň ne z posledních let. Asi to bude tím, že se ke zvířatům snažíme přistupovat bez předsudků. S vědomím, že každé je něčím zajímavé a jedinečné.

Asi nejslavnější historka spojená s pražskou zoo je ta o uprchlé opičce, která strašila, to jest houpala se na zvonku v kapličce na sousední vinici svaté Kláry. Stává se častěji, že si nějaký tvor najde cestu ven a pak dělá v okolí neplechy?
To je vážně nejslavnější historka? To by mě docela mrzelo. Ale občas samozřejmě některé zvíře unikne. Za dobu mého působení byl asi nejsledovanější „hon“ na ibisy skalní, kteří ulétli poté, co jejich voliéru poškodila sněhová nadílka. Podrobně jsem ho popsal v knize Trojský lev. Tehdy jsem cestou do zoo napsal tweet, jaká je to dnes romantika, takové krásné sněžení. Jenže netrvalo dlouho a první z ibisů byli fuč. Rychle jsem o tom napsal na sociální sítě a požádal veřejnost o pomoc, což naši tehdejší mluvčí mírně rozhodilo. Ale dobře jsem udělal. Nejenže vzápětí uletěli i všichni ostatní ibisové, ale první uprchlíci se jako naschvál začali producírovat před vchody a okny největších mediálních domů. Naštěstí už novináři věděli, o co jde, a velice nám pomohli. Začalo tak neuvěřitelné pátrání po uprchlých ibisech a jejich odchyty. Jednoho například lapil pošťák a pak ho vozil v pytli na dopisy. Nakonec se podařilo dopadnout všechny.

Mláďátka pand červených v ostravské ZOO už objevují svět.
Unikáty v ZOO Ostrava: Dvojčata pand červených a rozmnožení papouška amazónka

Už dlouho se vás chci zeptat na jednu věc. S dětmi chodíváme do zoo hned zkraje roku, kdy je většinou dost sychravo, ale v zahradě panuje zvláštní, zadumaná nálada. A cestou pravidelně potkáváme spoustu Rusů, kteří v Troji slavívají své Vánoce. Připadá mi, že ze všeho nejraději hlasitě vyjí u výběhu vlků. Pozoroval jste, že i jiné národnosti preferují určité druhy?
Když Zoo Praha navštívil jeden původní obyvatel Nové Guineje, největší dojem na něj udělal hroch. Ano, různá etnika mají různé preference zvířat. To je ostatně i jedno z témat, kterému se věnuje obor etnozoologie. A nejde jen o sbírání zajímavostí, že jednomu národu se líbí to a druhému ono. Etnozoologický průzkum, který se dělal v Kamerunu, nám pomohl lépe pochopit přístup místních lidí k různým druhům zvířat a přizpůsobit tomu naši práci, jejímž cílem je omezit pytláctví. Mimochodem, víte, které zvíře z průzkumu vyšlo jako nejoblíbenější? Luskoun. Není třeba se ho bát, jde celkem snadno ulovit a skvěle chutná.

Závěrem logická otázka: Jak byste si přál, aby vypadala zoologická zahrada v Praze, až bude slavit stovku?
Za necelý rok otevřeme nový pavilon goril. Během dalších let chceme zcela přeměnit takzvané Pláně, kde budeme chovat například nosorožce, dále vybudovat novou expozici Arktidy a také přestavět starý sloninec na moderní pavilon věnovaný Jižní Americe. Přál bych si, aby stoletá Zoo Praha byla ještě krásnější a zajímavější, ještě přívětivější pro zvířata i návštěvníky – a také, aby se mohla chlubit mnoha novými vzácnými odchovy i dalšími úspěchy při záchraně ohrožených druhů.

MIROSLAV BOBEK
Narodil se 10. února 1967 v Mladé Boleslavi. Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1993 až 2009 působil jako redaktor a zpravodaj v Českém rozhlase. Zde se proslavil projektem Odhalení, v němž formou reality show sledoval život goril v pražské zoo. Roku 1994 inicioval projekt Africká odysea, při kterém byla prostřednictvím satelitu monitorována migrace čápů černých. V letech 1998 až 2000 byl Bobek šéfredaktorem rozhlasové stanice Praha, stál také u založení stanice Leonardo. Po odchodu Petra Fejka zvítězil v konkursu na místo ředitele pražské zoologické zahrady. Za jeho vedení se podařilo překonat rekordní roční návštěvnost a vybudovat řadu nových areálů (Údolí slonů, pavilon hrochů, Velemlokárium, Rákosův pavilon, Darwinův kráter).