Má ale zálibu, u které, když se stočí na ni řeč, dokáže na politiku zapomenout. Alespoň na chvíli. „Je pravdou, že se spousty debat se mnou stočí na politiku. Ale s přáteli se nebavím jen a jen o politice,“ tvrdí a na mysli má svoji lásku 
k zelenobílé barvě. K fotbalovému oddílu Bohemians Praha. Ke Klokanům.

Tento vztah začal v Jiřím Dienstbierovi již od šesti let.. To začal chodit do oddílu Klokánek na pražských Vinohradech. „Cvičili jsme, plavali, prostě měli jsme pohyb. Měl jsem to kombinované s výukou angličtiny. Tam jsem se vlastně stal fanouškem Bohemky,“ vzpomíná.

Proč se mladý muž upnul 
k malému klubu místo toho, aby zamířil mezi obrovské davy fanoušků nedaleké Slavie, nebo snad Sparty? „Asi to nepatří k mé povaze automaticky se vrhat k většímu davu. Nikdy jsem svoji náklonnost 
k Bohemce neměnil. Fanouškovství není racionální záležitost, proto si myslím, že kdo je opravdu fanouškem, tak se nemění, dres nepřevléká.“ Láska k týmu, jehož charakteristickými barvami je zelená a bílá, vyústila v jeho obrovskou podporu. Kromě času stráveného v hledišti začal do oddílu vkládat i své peníze a právní znalosti.

„Když před lety Bohemka zkrachovala a šla do konkurzu, sešel jsem s jedním známým fanouškem a probírali jsme, co je možné udělat, aby byl klub zachráněn. Mně přišlo líto, kdyby tak slavný klub zanikl. Vyvinula se z toho dlouhodobá aktivita, jak klub zachránit. Původně jsme si mysleli, že se najde investor, vytáhne klub z konkurzu a zachrání situaci. Přišla takových spousta, ale nakonec jsme zjistili, že vše to byli hochštapleři, jen tlachali a ve skutečnosti neměli zájem. Jako poslední zoufalý krok, když jsme pochopili, že se zázrak s investorem nestane, bylo založení Družstva fanoušků Bohemians. Smyslem bylo získat peníze vkladem fanoušků. Za několik týdnů jsme vybrali přes tři miliony korun. Bohemka byla zachráněna,“ vzpomíná Jiří Dienstbier, který pomáhal s právními záležitostmi.

Malý zázrak

Klub tehdy spadl do nižších soutěží, ale za dva roky byl 
v první lize zpět. „Považuji to za malý zázrak. Bylo to složité období, objevily se skupiny, které chtěly klub rozebrat, přejmenovat, táhly se dlouhé právní spory, bylo to nepřátelské prostředí. Klub se dokázal z toho maléru dostat.“

Jiří Dienstbier spolu s partnerkou a synem byli pravidelnými návštěvníky na domácích zápasech v Ďolíčku. „Bohužel se mi při současném pracovním vytížení nedaří dostat na každý zápas, ale jakmile mohu, tak rodina vyrazí,“ říká. I když se nedostane na každý zápas, má zakoupené permanentky. „To je naprostá samozřejmost, pomoc klubu. 
I kdybych věděl, že nestihnu navštívit ani zápas, nad nákupem permanentky nepřemýšlím ani vteřinu.“

Nejhezčí chvíle zažívá 
v hledišti, když padají góly. „Samozřejmě na té správné straně. Mám rád ale i tu celkovou atmosféru, na Bohemku chodí celé rodiny s malými dětmi. Tady platí, že fotbal je sport pro rodiny. Fanoušci významně přispěli k záchraně, mají akciový podíl v klubu, ta podpora je cítit. A mám rád i chvíle strávené na náměstíčku, před hlavní tribunou, kde se před a po zápase sejdou všichni z kotle, starší fandové z tribuny, mísí se tam hráči a všichni jsou spolu rádi. Pozápasová atmosféra je báječná.“