Narodila se roku 1922 v Lidicích, kde se po svatbě usadili její rodiče. Její maminka Anna z Lidic pocházela, tatínek Jaroslav Suchánek pracoval v Praze jako šéfkuchař v Národním domě na Smíchově. V roce 1926 získal práci v zotavovně Arco v Luhačovicích, a protože se jednalo o sezónní zaměstnání, Miloslava chodila do školy během lázeňské sezóny v Luhačovicích od října do května v Lidicích. Mimo sezónu její tatínek vedl kurzy zdravého a dietního vaření, napsal knížku pro skauty Jak vařiti v přírodě a kuchařku Kuchařské předpisy.

Miloslava chodila do druhého ročníku dívčího gymnázia v Praze na Smíchově a bydlela ve středoškolském internátu v Dittrichově ulici v Praze 2, když její tatínek dostal celoroční zaměstnání na Slovensku – v českém sanatoriu v Novém Smokovci, kam se za ním rodina přesunula.

Tatínek odmítl vařit pro Hitlerjugend

Březen 1939 však vše změnil. Rodina Suchánkova musela po vyhlášení Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava z Nového Smokovce odjet. Tatínek dostal nabídku vařit v Luhačovicích pro Hitlerjugend, kterou odmítl, a ve 47 letech byl penzionován.

Rodina se v květnu 1939 usadila v Lidicích, kde jim nechal dědeček postavit domek. Miloslava odmaturovala v roce 1941 na gymnáziu a na studium medicíny musela v době války a uzavření českých vysokých škol zapomenout. Našla si práci v nemocenské pojišťovně v Kladně, kam od července 1941 dojížděla za prací.

Devátého června 1941 se jako obvykle vrátila na kole z práce a šla spát. „Já se sestrou jsme normálně spaly a tatínek slyšel kroky, jak pořád ze stráně chodili lidé. Po třetí hodině ráno přišli k nám,“ popsala paní Miloslava osudnou noc.

Němečtí vojáci je vyzvali, aby si vzali jídlo a oblečení na tři dny a cennosti, které museli odevzdat. Na návsi od rodiny oddělili tatínka a Miloslavu s maminkou a sestrou Jaroslavou odvedli do školy v Lidicích, kde shromáždili všechny ženy a děti. Časně ráno odvezla nákladní auta skupinu tří set žen a dětí do Kladna do budovy gymnázia. Zde strávily tři dny, od středy do pátku, aniž by tušily, jaká tragédie se odehrála v Lidicích.

Člověk ztratil cenu

Po třech dnech nastoupily ženy bez dětí do vlaku, které je dovezl do Ravensbrücku. Až na místě se dozvěděly, že se jednalo o koncentrační tábor. Dostaly vězeňský úbor bez bot a číslo, Miloslava měla číslo 11789.

„Člověk tam neměl cenu. Byl jenom pracovní síla, z které se snažili vytěžit co nejvíc. Ženy byly za pracovní sílu považovány do 50 let, ty nad 50 nebyly použitelné. Zůstávaly na bloku a pletly na zimu punčochy pro vězeňkyně,“ vyprávěla paní Miloslava.

Ani v Ravensbrücku se lidické ženy nedozvěděly, co se stalo s dětmi a muži. České spoluvězenkyně, které o tragédii věděly, to ženám z Lidic neprozradily, aby je nezlomily a nevzaly jim vůli přežít. V dopisech domů se proto opakovaly stejné otázky na rodiny, na které přicházely neurčité odpovědi: „Muži jsou jako vy, děti jsou v Polsku.“

Miloslava pracovala v jedné z dílen, kde se tkaly a šily uniformy pro vězně. „Látky se tam tkaly, stříhaly, připravovaly do balíků, a ty se dostávaly ke švadlenám nebo šičkám. A tam vybírali ty mladší. Mně maminka říkala: ,Kdybys tam šla, tak ne aby sis sedla k mašině. Víš, že šít na stroji vůbec neumíš a přišiješ si prsty.‘ To byla dobrá rada, protože tam člověk musel umět všecko. Posadili mě za stroj a bylo.“

Zjistily, že stráže jsou pryč

Monotónní práci v nelidském prostředí čelily lidické vězenkyně společně. Jedna z nich, Anna Kvapilová, sehnala sešit, do kterého všechny zapisovaly básně, které si pamatovaly, nebo skládaly nové. Sešit si půjčovaly a básně se učily nazpaměť, aby je při práci mohly opakovat. Některé z nich si Miloslava po válce podle paměti zapsala.

V únoru 1944 se rozhodli nacisté zbavit se starších žen a z Ravensbrücku vypravili transport, v němž bylo 34 lidických žen. Zahynula v něm teta Miloslavy, sestra její maminky, pouhých šest přežilo.

Lidické ženy, které v táboře zůstaly, čekal na konci války pochod smrti. Vydalo se jich na něj 46, třetí den pochodu zjistily, že je opustila německá stráž. Nevěděly, kde jsou, ale podařilo se jim dojít do Neubrandenburgu, kde byl shromažďovací tábor.

Básně lidických žen

Prvního června se dostaly zpět vlasti autobusy, které pro ně poslalo město Kladno. Štěstí z návratu trvalo jen do chvíle, než se dozvěděly strašnou zprávu o osudu lidických dětí částečně zplynovaných, částečně odvlečených do německých rodin. Miloslava s maminkou a sestrou byly ubytovány v Kladně v bytě po německém inženýrovi.

Do strany nevstoupila

Zkázu Lidic viděly až 10. června 1945, kdy na místě konala tryzna. „Když jsme se vrátily, tak jsme měly zájem jít do Lidic, ale příbuzní říkali: ,Počkejte za týden, bude tryzna, tak tam půjdete až společně všechny, co už jste se vrátily.‘ Nebyly jsme ještě všechny, ale od poloviny května už se vězeňkyně vracely. Měly jsme se shromáždit na Buštěhradě a pak jít. Tak takhle jsme přišly a až nad strání jsme viděly – prázdné údolí…“

Rozhodly se začít nový život v Praze, kde jim byl přidělen byt na Žižkově. Miloslava požádala o přeložení do pražské centrály nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců v Penzijním ústavu. Po reorganizacích v letech 1948 a 1952 se dostala na ministerstvo zdravotnictví, kde pracovala dalších 30 let. V roce 1952 se Miloslava vdala a s manželem vychovali syna a dceru.

Jako „lidické ženě“ jí bylo mnohokrát nabízeno členství v KSČ. První nabídku dostala hned na podzim roku 1945. „Jeden ze sachsenhausenských vězňů mi napsal, abych ho navštívila, že pracuje na ústředním výboru. To bylo ještě vedle Prašné brány, ta banka, tu obsadili. Už měli schůze, věděli, kde budou umístěni a to všechno. A jeden z těch mužů ´mi nabízel zaměstnání. A já říkám: ,Ale já nejsem komunistka, moji rodiče taky nebyli, tak jak bych mohla být na ústředním výboru?‘ A on, že to by se všechno udělalo. ,A měla bys tady podmínky jako nikde jinde.‘ A já jsem říkala: ,Já už jsem zaměstnaná, spoluzaměstnanci v pojišťovně se ke mně za války chovali hezky, jsem tam spokojená, tak já se ještě rozhodnu.‘ A rozhodla jsem se negativně.“

Do obnovených Lidic se přestěhovala ona i její sestra natrvalo až v důchodu.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na http://podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!