Michale, na první pohled o vás mohu říci, že jste milý, usměvavý, ve věku tak kolem pětatřiceti let. Podle čeho si o mně ale děláte obrázek vy?

Samozřejmě přemýšlím o tom, jak vypadáte. Obrázek si utvářím hlavně podle hlasu.

A jak byste mě tedy za těch pár vteřin popsal?

Jste mladá.

Ano, to docela jsem…

Menší, hubená. A s kratšími vlasy.

Všechno jste trefil. Až na to poslední.

Jo a také máte příjemný hlas.

Děkuji, Michale. A kolik let mi tedy podle hlasu je?

Ježiš! (smích) Tak to je těžká otázka! Hádat to u žen…

Nebojte, ať odpovíte cokoliv, já se zlobit nebudu…

Dvacet čtyři.

Skoro trefa. O rok více. A teď nechte hádat mě. Už jsem vás viděla na náměstí Míru u autobusu Světlušky, kde jste si počínal velmi zdatně. Určitě tedy průvodce v kavárně POTMĚ neděláte poprvé. Hádám, že jste tu tak počtvrté…

Letos už popáté! V této pevné kavárně jsem vždy v roli průvodce, v autobusu jsem naopak vystřídal hned několik pozic i číšníka.

Za těch pár let máte už spoustu zkušeností, vyslechl jste jistě spoustu rozhovorů mezi hosty, kteří se v kavárně najednou ocitli na druhé straně barikády. Je za ty roky něco, co vnímáte stále stejně?

Stále se dozvídám, jak to ti zdraví lidé vnímají. Jednak prostor kavárny, jednak svět nás nevidomých. Když kolikrát vycházejí z kavárny, říkají nám průvodcům, že už konečně lépe rozumí našemu světu, chápou, jak mohou nevidomým v běžném životě pomoci. Naučí se, že nesmí přijít k nevidomému a jenom ho vzít a někam vláčet, ale že nejdůležitější je toho dotyčného oslovit, představit se mu, upozornit, že by mu chtěl pomoct.

Popadl vás takhle někdo v dobré víře?

Stalo se mi, že mě jeden pán chňapnul, opravdu v dobré víře, za batoh. Ale když vás někdo chytne za batoh, tak nevíte, jestli je to zloděj nebo někdo jiný. Tak jsem se po něm ohnal.

A co on na to?

Bránil se, že mi chce jen pomoct. Ale jak jsem to mohl vědět? Navíc nejsem jediný, komu se to stalo. Podobný zážitek měla i moje kolegyně. Nějaká paní se jí na pevných schodech snažila pomoci dolů. Jenže kolegyně se tak lekla, že upadla a schody sjela po zadku. Když zkrátka něco nečekáte, tak se leknete. A stejně to mají i nevidomí.

Co vás na kavárně neustále fascinuje?

V kavárně je všeobecně zvýšený hluk. Je to dáno tím, že lidé, kteří na sebe v kavárně najednou nevidí, mají touhu křičet, aby měli jistotu, že ten druhý naproti nim u stolu je vnímá. Proto mezi ně musíme kolikrát přijít a upozornit je, jestli by se mohli trochu ztišit. Protože mnohdy ani sami číšníci neslyší, co si lidé vlastně objednávají.

Stává se vám, že jako průvodce vedete návštěvníka do kavárny, ale on tam ani nedojde? Kvůli tomu, že by se mu například točila z té náhlé, absolutní tmy hlava?

Čas od času se to stává. Každý tu tmu zkrátka nesnese. Ale co je zajímavé, přišel jsem na to, že děti tmu snáší obecně daleko lépe než dospělí.

Vážně?

Pamatuji si na jednoho tatínka s holčičkou, které mohly být tak tři čtyři roky. Svého tatínka neustále vybízela tatínku, tak už pojď, neboj se, jsem tady!

Jste vy sám tatínkem?

Ano, s přítelkyní, která je též nevidomá, máme malou holčičku, teď jí byl rok.

Jak se malá jmenuje?

Po mně, Míša. Ona naštěstí, na rozdíl ode mě a přítelkyně, vidí.

Míša je zatím ve věku, kdy asi ještě moc neběhá. Jak ale obecně nevidomí řeší dohled nad malými dětmi?

Teď zatím jen leze, takže to není tak náročné. Ale máme dvě asistentky, které k nám docházejí a pomáhají nám. Co je ale zajímavé, Míša se sama naučila velmi praktickou věc. Když chceme zjistit, kde se přesně nachází, zavoláme: Kde je Míša tygřík? A ona udělá zvuk tygříka a hned víme, kde je. (smích)

Kavárna POTMĚ už podeváté!
- Včera se na Ovocném trhu v Praze 1 již podeváté otevřely dveře Kavárny POTMĚ, kterou každoročně pořádá Světluška Nadační fond Českého rozhlasu.
- Slavnostního zahájení se již tradičně zúčastnila patronka projektu a zpěvačka Aneta Langerová spolu s herečkou Eliškou Balzerovou.
- Kavárna POTMĚ je otevřená každý den od 10 do 21 hodin až do 30. června.