Horší průběh nemoci měli dva lidé, kteří museli být hospitalizováni. Ostatní zůstávají v domově s lehčím průběhem. „Mají zvýšenou teplotu, rýmu a kašel. U většiny z nich nemoc trvá tři dny a pak se jim uleví. Musím to zaklepat, vše zvládají dobře.“

V sociálním zařízení se stará o chod 145 lidí. Nyní se na pracovní neschopnosti nachází 17 z nich. Dalších šest pak služba postrádá dlouhodobě. Nákaza se do domova podle ředitelky dostala navzdory striktnímu dodržování všech opatření. Zaměstnanci jsou rozděleni do skupin, které se vzájemně nepotkávají a domov je do práce sváží auty, aby se nenakazili v MHD. „Situace je nepřehledná, vládní nařízení se neustále mění. Nevíme, co po nás vlastně kdo chce,“ zdůrazňuje Kohoutová.

Konec návštěv

ON-LINE ke koronaviru naleznete ZDE

Domov Sulická loni otevřel zrekonstruované společenské prostory, které se pro klienty zařízení staly skutečným domovem. Součástí unikátních prostor je například společenská místnost s hudebními nástroji či dílna, kde mohou rozvíjet své dovednosti. Nyní zejí chodby, obývák i dílna prázdnotou.

Jednotlivé „domácnosti“ se totiž nesmějí navštěvovat. Za normálního provozu je domov rozdělen na několik částí po 18 klientech. Komunitu má na starost jeden vedoucí a deset dalších zaměstnanců, kteří se střídají v nepřetržitých službách.

Lidé se sníženým intelektem podle vládních nařízení roušky na veřejnosti nosit nemusejí. „Vysvětlujeme jim, aby je nosili. Je to pro ně těžko pochopitelné. Vždy jsme je učili, že mohou chodit mezi lidi, a teď jim říkáme, že nikam nemůžou a že je dobré být doma,“ líčí Kohoutová.

Pomáhají fotografie a obrázky

Personál klientům domova, z nichž někteří trpí těžkým mentálním postižením, vše pečlivě vysvětluje již od jara. „V první vlně jsme si řekli, co jsou to roušky. Ten, kdo nerozumí běžným slovům, používá fotografie a obrázky. Máme asi deset způsobů, jak klientům sdělit, jak si nasadit roušku, jak si mýt ruce, jak držet rozestupy,“ přibližuje ředitelka.

Nelehkým úkolem bylo obyvatelům domova vysvětlit, aby se mezi sebou nenavštěvovali. „Dveře do izolovaných domácností nejsou označeny nápisem s cedulí, ale je tam obrázek, pod kterým je napsáno nemocní kamarádi. Obrázek jsme trénovali, aby věděli, že tam nemají vstupovat.“

Navíc i návštěvy zvenčí zůstávají zakázány, ale obyvatelé mají po ruce počítače a tablety se svými rodinami jsou ve spojeni alespoň přes internet. „V případě, že by se někdo nacházel v terminálním stadiu, umíme rodinu pustit za klientem. Stejně tak kdyby se zhoršil vzhledem k jeho psychiatrické diagnóze,“ říká Kohoutová. Domov je totiž uzpůsoben pro mentálně postižené, kteří se nacházejí v závěrečné fázi svého života.

Problém je podle ní s dvoulůžkovými pokoji. „Podle předpisů můžeme při terminálním stadiu pustit rodinu dovnitř, může tam být ale jen jeden klient a pak se musí pokoj vydezinfikovat, což je velmi náročné,“ dodává ředitelka.