Až po letech jako dospělá s vlastními dětmi pochopila, co pro rodiče znamenalo poslat své děti do neznámé rodiny daleko od domova. Patřila mezi 669 dětí, které odjely z Prahy do Londýna díky Nicholasu Wintonovi.

Britský burzovní makléř zorganizoval se svými spolupracovníky mezi 14. březnem a 1. září 1939 odjezd osmi skupin dětí. Ta poslední, nejpočetnější, ale z Prahy neodjela. Vypukla válka a nacisté odjezd vlaku nepovolili. Zuzana a její sestry patřily mezi ty šťastné. Ale i tak znamenalo léto 1939 smutný předěl ve spokojeném životě její rodiny.

Dětství bylo šťastné

„Žili jsme si velice slušně,“ vzpomínala Zuzana Marešová, tehdy Spitzer, pro Paměť národa na předválečnou dobu. „Bydleli jsme na Vinohradech na konci Kolínské ulici, kde byla Orionka. Pamatuji si, že celá ulice voněla čokoládou.“

Tatínkův obchod se zubní technikou Gips Spitzer rodinu dobře finančně zajišťoval, maminka byla v domácnosti a starala se o výchovu tří dcer – Lily, Dity a Zuzany. Doma se mluvilo německy. „Máma byla z Vídně, česky moc nemluvila. Měla jsem českou vychovatelku, abych se naučila česky a neměla ve škole problémy.“

O prázdninách jezdili do Starých Splavů u Máchova jezera a v zimě lyžovat. Maminka měla podnikavého ducha, řídila auto a byla to právě ona, kdo vyřídil pro své dcery odjezd do Londýna. Tam už byl její tatínek. Jako Žid tušil, jaké nebezpečí jeho rodině hrozí, a chtěl v Londýně otevřít filiálku svého obchodu.

„Najednou nám balila máma kufřík a byli jsme byli na nádraží. Vůbec nevím, co a jak se stalo, okolnosti odjezdu jsem se dozvěděla až v roce 1990,“ vyprávěla Zuzana Marešová.

Rodina se sešla v Anglii

Po příjezdu na londýnské nádraží sestry rozdělili – patnáctiletá Lily studovala internátní zdravotní školu, jedenáctiletá Dita nastoupila do československé střední internátní školy v Anglii a Zuzany se ujala aristokratická rodina, která žila v Cornwallu. „Dobře se o mě starali po materiální stránce, ale emocionálně jsem strádala. Například jsem upadla, uhodila se a plakala. Bylo mi řečeno: ‚Anglická dívka nepláče.‘ Hlavně neukázat žádné emoce. Nesmát se moc nahlas, nebrečet. Tak jsem se uzavřela do sebe. Oni nebyli zlí, jen se chovali tak, jak byli zvyklí. O nic lépe se nechovali ani k vlastním dětem.“

V Cornwallu strávila dva roky, v roce 1941 začala žít s rodiči, kteří mezitím získali v Anglii zaměstnání a byt. „Bohužel mě ta doba poznamenala. Odcizila jsem se rodičům.“ Tatínek pracoval jako chemik ve válečném průmyslu nejdříve v Londýně, od roku 1943 v Cardiffu a ke konci války se vrátili zpět do Londýna.

Zuzana má v živé paměti letecké útoky na Londýn. „Během blitzkriegu byl každou půlhodinu nálet. To bylo strašně intenzivní.“ Tatínek byl členem dobrovolných hlídek, takzvaných air-raid warden, které pozorovaly oblohu, organizovaly přesun do krytů, odklízely sutě po náletech, vozily raněné.

Rodina válku přečkala bez úhony, ale z návratu domů se příliš neradovali. „Pořád nám vyčítali, že jsme válku strávili na Západě. Dokonce jsme slyšeli: Jiní umírali v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli.“

Ještě horší časy je čekaly po nástupu komunistů k moci. Rodina zvažovala emigraci do Rakouska, kde žila maminčina rodina, ale nakonec se rozhodli zůstat v Československu – kvůli Zuzaně. „Já jsem se zatvrdila a řekla, že nikam nejedu, že se chci vdávat.“

Zájem o ni projevila StB

Zuzana se vdala a narodily se jí dvě dcery. Pracovala v Československých aeroliniích, kde mohla uplatnit své jazykové znalosti – hovořila plynně německy, anglicky a francouzsky. O tuto práci přišla, když v roce 1951 uvěznili komunisté jejího otce. „Táta řekl svůj názor a měl z toho velké nepříjemnosti. Protože komunisti už byli připravení dosadit na jeho místo hlavního inženýra, tak ho zavřeli. Ze soudu mi šel mráz po zádech.“

O zaměstnání přišly i Zuzaniny sestry, které pracovaly v podniku zahraničního obchodu. Poté se živily jako prodavačky. Její nejstarší sestra emigrovala v roce 1967 do Spojených států a o rok později na emigraci pomýšlela i Zuzana. V době začátku sovětské okupace byla s rodinou v Bulharsku a při návratu se ve Vídni rozhodovali, zda zůstat.

Nakonec se vrátili do Československa. „Nevím, jestli toho lituju. S touhle zemí jsem spojená pupeční šňůrou. Chtěla jsem domů a řekla jsem si, že tady budu spokojená. Ovšem byly doby, kdy jsem si říkala, proč jsem sem jezdila.“

Jejích jazykových schopností a styků se zahraničními návštěvami chtěla využít Státní bezpečnost. „Pořád mě uháněli o nějakou spolupráci. Slibovali mi, že mě dostanou do British Airways. Dávali mi papír, že o tom nesmím nikde mluvit. Pak už jsem nevěděla, jak se jich mám zbavit, tak jsem jim říkala: ‚Já za sebe neručím, jsem ukecaná, když se rozjedu, tak mluvím, mohla bych něco říct. Radši se mnou nepočítejte.‘ Ale dali mi pak pokoj.“

Normalizace ji připravila také o manžela: „Můj muž se dal ke komunistům a začal dělat kariéru a pak jsme se rozvedli, protože já na tohle nejsem.“

S dcerou se mohla sejít až po revoluci

V roce 1984 emigrovala do Německa její dcera a paní Marešová ji měla přesvědčit dceru k návratu do Československa. „Pustili mě na takzvanou přemlouvačku. Dokonce to došlo tak daleko, že mě zavolali na služebnu SNB, vzali si mě dozadu a řekli: ‚Dáme ti s sebou injekci, píchni jí to a máš ji doma hned.‘ Tak jsem tam jela, ale bez injekce. Měla jsem potom nepříjemnosti. Já byla na výsleších v Bartolomějský snad víc než doma.“

S dcerou se mohla vidět až po sametové revoluci. V roce 1990 se také dozvěděla, že patří mezi tzv. Wintonovy děti. „Dostala jsem pozvání na švédské velvyslanectví a jen jsem vešla, tak se na mě vrhli reportéři a křičeli: ‚Váš příběh, jaký je Váš příběh.‘ Tak jsem se poprvé dozvěděla, že existuje Nicholas Winton a od té doby se scházíme,“ vyprávěla v roce 2015, měsíc před úmrtím svého zachránce, jehož příběh vešel ve známost až v roce 1988.

Mezi Wintonovými dětmi našla přátele, účinkovala ve filmech o Nicholasi Wintonovi a účastnila se promítání a přednášek. Je jednou z iniciátorek Památníku rozloučení, který od roku 2017 na Hlavním nádraží v průchodu k vlakům připomíná smutnou chvíli loučení rodičů s dětmi – ruce na okně vlaku. Pro mnohé z nich to byla poslední vzpomínka na rodiče.

„Při tom všem, co jsem zažila, jsem měla velké štěstí. Byly děti, které se po válce vracely z Anglie a nikoho už tady neměly,” uvedla Zuzana Marešová, jejíž příběh zaznamenaly pro Paměť národa děti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Na závěr natáčení se ji poprosily o poselství pro budoucí generace: „Aby byli lidi na sebe strašně hodný a vzali si příklad z Nickyho. Pomáhejte si navzájem, i takový úsměv pomůže.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře drobných dárců. Podpořit ji můžete i vy na podporte.pametnaroda.cz.