Třeba nedávno prý s kolegy odhalili, že jsou v pánevní oblasti drobné žilní spojky, o kterých doposud nikdo nic nevěděl. Vedou z uzlin do duté žíly. „Vím, že to nezní nikterak bombasticky a že nobelovka z toho asi nebude, ale onkologům to vážně pomohlo. Když teď operují nádory dělohy nebo vaječníků, pacientky tolik nekrvácí,“ pokračuje nadšeně.

Je krátce po poledni a nová budova Ústavu anatomie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy se připravuje na slavnostní otevření. Nerezové stoly se blyští novotou, na některých jsou mikroskopy, modely kostí a chirurgické nástroje. Opodál stojí chlouba místního kolektivu: moderní stůl s dotykovou obrazovkou, na kterém lze pouhým kliknutím pitvat virtuální tělo do nejmenších detailů. „Stál 3,5 milionu korun a patří k technologické špičce,“ říká profesor Kachlík, když novinku míjíme.

Tkáň se musí napustit formaldehydem

Skutečné tělo přesto podle něj nenahradí. „Učit se anatomii bez těla je jako chtít postavit střechu, aniž byste si předtím vyzkoušela, jak těžké jsou trámy nebo že si z nich můžete zadřít třísku,“ vysvětluje patolog a vede mě k úzkým nerezovým dvířkám. „Tohle jsou mrazicí boxy, do kterých se časem budou ukládat těla,“ otevírá jeden z nich. Odhalují se čtyři úzké police pro čtyři nebožtíky. Tělo tady prý stráví šest až osmačtyřicet hodin při teplotě minus dvacet stupňů Celsia. Pak putuje na pitevní stůl.

„Provede se fixace, při které tělo skrz tepny ošetříme nástřikem směsi alkoholu, glycerinu a formaldehydu. Tak se také uloží do kádí,“ doplňuje Kachlík. V každé takové kádi může plavat až pět lidských těl, většinou jsou tady uložená zhruba půl roku. Bez problémů ale vydrží i několik let. „Tkáň se totiž díky balzamovacím látkám zafixuje a mírně ztuhne. To je ideální pro preparace,“ popisuje anatom.

Jedno tělo poslouží stovkám mediků

Poté začne nebožtík sloužit studentům. U každého se „vystřídají“ stovky mediků. Tělo se totiž využije do poslední buňky. „Nejprve slouží jako celek, později rozložené na jednotlivé orgány či kosti,“ uvádí Kachlík.

Budoucí lékař si na něm může vyzkoušet prakticky cokoliv. V prvopočátcích si tělo osahá a prozkoumá – zjistí především, jak to v něm skutečně vypadá a jak daleko od sebe jednotlivé části leží. Později si může zkusit i operaci „nanečisto“.

„Naučí se třeba, jak se dělá endoskopie i výměna kyčelního kloubu. Skoro nic není nemožné,“ vyjmenovává možnosti patologie profesor. Rozdíly oproti skutečnému zákroku jsou podle něj velmi malé: pacient nedýchá a nekrvácí. „No a má samozřejmě trochu jinou barvu,“ dodává s úsměvem.

Jakmile je tělo opotřebované, vědci ho připraví na poslední cestu – na kremaci. „O veškeré náklady spojené s převozem a pohřbem se přitom postaráme my, rodina s tím nemá žádné starosti,“ pokračuje patolog. To je podle něj ostatně jeden z důvodů, proč se někteří lidé rozhodnou věnovat své tělo po smrti vědě. Uvažují tak prý hlavně ženy, které jsou praktické. „Mezi další motivace patří touha být užitečný i po smrti nebo vděčnost lékařům za to, že jim za života pomohli,“ doplňuje Kachlík.

Patologové čekají na dárce

Přesto je prý dárců těl stále málo. Zatímco v Rakousku mají lékařské fakulty k dispozici tisíce nebožtíků, v Česku jsou to sotva desítky. Ústav anatomie proto teď chystá osvětu.

„Plánujeme besedy s lidmi, především se seniory v klubech a domovech důchodců. Chceme je oslovit a upozornit, že je tu nějaký dár-covský program, v rámci kterého mohou být užiteční i po smrti,“ říká profesor David Kachlík. Podobná kampaň podle něj v některých zemích už zafungovala, třeba právě u rakouských sousedů s ní slavil v 80. letech úspěch emeritní profesor Walter Thiel.

V Česku se ale lidé podle Kachlíka stále bojí. „Důvod ke strachu přitom žádný není. Nemáme zprávy o tom, že by pitva mrtvého těla bolela duši,“ říká patolog, který své zkušenosti studentům předává dvaadvacet let.

Pokud se někdo rozhodne své tělo skutečně vědě darovat, postup je podle Kachlíka jednoduchý: „Stačí, když si stáhne z internetu darovací smlouvu, třikrát ji vytiskne a jeden tiskopis s ověřeným podpisem pak pošle k nám na 2. fakultu. Zpět obdrží kartičku dárce a dva stejnopisy smlouvy. Jednu odevzdá svému lékaři,“ popisuje lékař. Smlouvu si lidé mohou nechat poslat i po telefonické domluvě poštou nebo vyzvednout osobně. Novou budovu Ústavu anatomie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, jejíž stavba stála 170 milionů korun, najdou kousek od pražské motolské nemocnice.