Martino, víte, kdo vás nominoval na cenu Gratias?
Nominace je tajná, takže nevím, každopádně bych chtěla za nominaci moc poděkovat!

A co pro vás toto ocenění znamená?
Je to pro mě veliká čest. Znamená obrovskou motivaci do budoucí profese.

Jaká byla vaše cesta k pomáhající profesi? Měla jste například někoho s handicapem v rodině?
Zkušenost z rodiny to nebyla. Moje mamka i taťka jsou profesně zaměřeni úplně jinak. Nikoho handicapovaného v rodině také nemáme. Vždy jsem však chtěla pomáhat druhým lidem, protože si myslím, že právě pomoc druhým má v životě smysl. Jsem ráda, že jsem se vydala touto cestou.

Když se řekne slovo pomoc, co se vám vybaví?
Pomoc pro mě znamená mnoho. Jsem ráda, pokud ji mohu někomu poskytnout, a samozřejmě i pokud je nabídnuta mně. Znamená pro mě jakousi spoluúčast při řešení problémů, při těžkých životních situacích, protože jak se říká: víc hlav, víc ví. Pro někoho může být daný problém neřešitelný nebo jen těžko řešitelný, ale někdo jiný si s ním snadno poradí.

Kde jste aktuálně zaměstnaná?
Vzhledem k tomu, že jsem ještě studentka, pouze brigádně pracuji mimo svůj obor. Avšak dvakrát v týdnu docházím na odbornou praxi na Prahu 1 na Odbor sociálních věcí a zdravotnictví na oddělení sociální prevence, kde se snažíme pomáhat hlavně lidem bez přístřeší. Snažíme se jim pomoci se vším, s čím k nám klienti přijdou – například se psaním dopisů úřadům, při hledání práce nebo bydlení. Občas jdeme do terénu, kde klientům rozdáváme respirátory. Nejvíce mě baví, že žádný den není stejný, každý den máme jiné klienty s jinými problémy.

V souvislosti s pomáhajícími profesemi se hodně mluví o vyhoření. Už jste se s tím setkala?
Se syndromem vyhoření jsem se sama osobně nesetkala, ale znám pár lidí, kteří ano. Museli pak změnit profesi, někteří i oblast pomáhajících profesí opustili a šli úplně jinou cestou.

Když jste na různých praxích pracovala se seniory, handicapovanými… Přemýšlela jste o klientech i doma? Byl tam nějaký člověk, který vás chytl za srdce?
Ano, na každé praxi byl klient, o kterém jsem přemýšlela i doma. Těch příběhů, které mě chytly za srdce, byla spousta. Od dvou chlapců, kteří chodili do speciální mateřské školy a rodiče se jim téměř vůbec nevěnovali, takže v pěti letech měli stále pleny, nemluvili, vydávali pouze skřeky, přes příběhy dětí v Klokánku, až po neuvěřitelné příběhy seniorů. Jeden klient v domově seniorů mi vyprávěl, jak v Botiči našel s bratrem zlatý prstýnek, který prodali a za utržené peníze si koupili zmrzlinu a šli do biografu. Další klientka mi vyprávěla, že celý život pracovala jako řeznice, vůbec jsem to nechápala, protože paní byla prý celý život stejně drobná jako ve stáří a řezničina je poměrně těžké řemeslo. Klientka se chtěla původně stát sborovou zpěvačkou, ale ve zpěvu ji podporoval pouze otec, matka ji spíše srážela, a protože její otec byl řezník a měl svou prodejnu, převzala řemeslo po něm… Každý člověk tak měl svůj osobitý, nezapomenutý příběh.