Marta: S manželem jsme se brali v den, kdy zastřelili Kennedyho

Také to však bylo zakázané místo. Plavání tu bylo zapovězeno. „Ale říkejte to dětem! Já jsem tam chodila s bratrem a jeho mladšími kamarády. A důležitým úkolem nás, těch menších dětí, bylo sebrat trička  a trenýrky těch starších a utéct  s nimi, kdyby přišel strážník. Ale naštěstí to bylo snadné," směje se šibalsky. „Tenkrát nosili policajti šavle, které se na sluníčku tak blýskaly… Takže to nebyl problém."

Maminka byla s Martou a jejími bratry doma, ale hodně času trávila i v rodinném koloniálu.

„Mamince to v obchodu šlo. A dokonce tatínka zdatně zastoupila, když odešel do první války a byl zajatec v Rusku."

Vyhlášená káva

close zoom_in Smíchovský koloniál byl vyhlášený pro svou výbornou kávu, pro kterou neváhali přijíždět nejen Pražané. Marty tatínek se ale nespokojil jen s dobrou reputací ohledně kávy. Každý den ráno ve čtyři hodiny jezdil na Ovocný trh, kde vybíral čerstvé ovoce, které mu pak vozili na Smíchov.

„A to ovoce jsme měli vystavené před obchodem v košíčkách zakryté takovou síťovinou proti zlodějům. Jednou ale spadla past na nás s bratrem! Když přišla chuť, tak se zaběhlo k tátovi a sáhlo se pod síťku třeba pro banán. Ale ten den nás viděl strážník a už nás vedl k tátovi do krámu jako zloděje," směje se Marta.

Od čtyř let chodila do Sokola, jezdila na tábory, účastnila se sletů. Nejvíc si pamatuje ale ten poslední. Předválečný.

„Bylo nám skoro čtrnáct, bylo to cvičení s velkými žlutými dřevěnými obručemi. Ale hlavně mi to uvízlo až doteď v hlavě, protože už tam byla cítit taková zvláštní atmosféra, všichni jsme věděli, že už se schyluje k válce…"

Marta s velkým zaujetím vypráví, jak tenkrát i ona nosila „masaryčku" - modrou čepici po vzoru prezidenta Masaryka, trikoloru v klopě… „Zkrátka velcí vlastenci, už jako děti."

Z uniformy šponovky na lyže

Bratr, který šel do války, si nechal ušít uniformu. „Byla slušivá, bratr na ni byl velmi hrdý. A já ji po válce tak znesvětila! Nebylo dost materiálů, tak jsem si z ní nechala ušít šponovky na lyže," směje se Marta.

Když v březnu 1939 přijeli do Prahy Němci, Martu s dalšími spolužačkami pustili kantoři dříve domů.

„Z gymnázia na Lazarské, abych nemusela přestupovat, jsem vždy šla přes Karlovo náměstí, odkud mě šestnáctka odvezla domů na Smíchov. Ten den to byla ale velmi stísněná cesta… Na Karlově náměstí jsem viděla přijíždět Němce na motorkách. A myslím, že kdybych mohla očima vraždit, leckterý by tam zašel…"

Němci projížděli, ale lidé je jakoby ignorovali. „Nebylo žádné srocení, lidé se nezastavovali, nekoukali na ně. Tím dávali najevo svůj nesouhlas, své pohrdání."

Smíchovský koloniál fungoval i za války. Všechno ale bylo komplikovanější. „Protože byly potravinové lístky, vím, že s tím systémem měli rodiče dost práce. Kontrolovalo se to a byly tam takové ústřižky, které museli rodiče nalepovat a odevzdávat."

Ve čtrnácti letech musela Marta odejít po otcově smrti z gymnázia. „Můj starší bratr cítil povinnost převzít jako hlava rodiny to hlavní břímě. Ale chtěl, abych dál studovala. A právě v té době se k nám do domu ze Slovenska přestěhovala česká rodina, která měla dvě dcery, které chodily do rodinné školy. A já viděla, že se tam nemusí učit, tak jsem tam chtěla taky. A vydupala jsem si to," usmívá se Marta.

Kmínový atentát

V rodince trochu tápala, na praktické věci moc nebyla, nejvíce jí šlo kreslení. „Já jsem neuměla vůbec nic," říká sebekriticky Marta. „Jen kmínovou polévku. Tu jsem uměla jako první. A když mě pak doma někdy pustili do kuchyně, stále jsem ji vařila. Bratr pak říkával: Aaaa, zase máme kmínový atentát!"

Psal se květen 1942 a Marta zrovna končila rodinnou školu. A zároveň musela zpovzdálí sledovat heydrichiádu. „Dovídali jsme se z doslechu, jak zatýkali lidi. Jen proto, že měli podezření! Byla to ošklivá, moc ošklivá doba," říká Marta, která měla nejlepší kamarádku Židovku.

„Protože její maminka žila aspoň část života s křesťanem, tak nebyla v koncentračním táboře od začátku. Ale dostala se tam právě až během heydrichiády. A když ji tam poslali, tak se ta moje nejlepší přítelkyně odstěhovala ke svému tatínkovi do Brna. A já pro ni tak moc plakala, až mi maminka vyčítala, že pro ni bych tolik neplakala."

Po rodinné škole následovala jednoletá škola aranžování a módních doplňků. „Bohužel jen na jeden rok. Byly tam ale samé praktické věci tepání, síťování, vrapování – zkrátka věci, které se trošku pletly do umění."

Místo pošty do továrny na letadla

O prázdninách dostala Marta předvolání na pracovní úřad. Jelikož čekala, že ji nasadí do jedné z továren, doufala, že se mezitím najde místo u strýčka  poštmistra, aby totálnímu nasazení unikla. „Když jsem dostala předvolání na pracovní úřad, nikomu jsem o tom neřekla, protože jsem si myslela, že si jdu už pro zaměstnání na poště. No dopadlo to jinak. Skončila jsem v Nové Pace v továrně na letadla."

Do Nové Paky byl na začátku léta vypravený celý vlak. „Odvezli nás tam jak do koncentráku," vzpomíná Marta.

Dodává však, že se tam nenadřela. „Když jsme přišli na první směnu, rozsadili nás k takovému… no ani nevím, jak se tomu vlastně říkalo… asi k nějakému svěráku. Měla jsem velikým pilníkem pilovat nějakou součástku. Ale nic jsem neupilovala, poněvadž přišel takový mládenec, student z Jičína, který měl na starosti dalších pět děvčat, abych šla kontrolovat výrobky."

A na kontrole to byla podle Marty „ulejvárna". Většinu času spolu holky proklábosily. Jen občas něco zkontrolovaly.

Přesto se jí ulevilo, když si ji maminka v únoru 1945 vyžádala, že ji potřebuje do koloniálu.

„Překvapivě žádost schválili, a tak jsem konec války prožila už v Praze."

Květen, velký nervák

Přestože končila válka a na mnoha místech to pulzovalo nadšením, Marta to vidí zpětně jinak.

„Byl to velký nervák, protože jak se Němci stahovali, byli velmi nebezpeční."

Tou dobou bydlela s maminkou a bratrem na předměstí v Hlubočepích, které sousedí s Barrandovem. „Žilo tam i hodně zaměstnanců z dráhy, kteří s nimi bojovali a snažili se je zahnat. A maminka železničářům dovolila, že mohou z naší půdy střílet."

Tou dobou byla Marta s maminkou a ostatními nájemníky schovaná ve sklepě, kde došlo během posledních hodin války k vypjatým chvílím. A létaly dokonce facky.

„Jeden z nájemníků v tom sklepě maminku nutil, že když dovolila, že na nás můžou Němci kvůli železničářům na střeše střílet, aby vzala bílé prostěradlo jako prapor, vyšla na ulici a tím ukázala, že se vzdáváme. Byl úplně hysterický! A tak jsem tomu starému pánovi dala pár facek, aby se vzpamatoval."

close zoom_in Kumštem praštěná

Jelikož byla podle svého bratra „kumštem praštěná" a v Praze snad nebylo divadelní představení či výstava, kde by nebyla, umanula si, že si najde v podobné duchu i zaměstnání. Vzala tedy pár výkresů, které měla z aranžérské školy a obcházela reklamní ateliéry. A v jednom uspěla.

„Spolupráce vypadala velmi slibně. Dokonce mi majitel sliboval, že pojedu na dovzdělání do Paříže!" K tomu už ale nedošlo. Ateliér zkrachoval.

Marta tak narychlo přemýšlela, kam dál. Její spolupracovnice z kresleného filmu snila o tom, že bude pracovat v kresleném filmu. Vydaly se tedy spolu do nově otevřeného filmového studia Bratři v triku.

Kamarádka neuspěla. Marta ano. Se stejnými výtvory, které před pár měsíci donesla do reklamního ateliéru. Bylo to ale jen o fous.

„Pamatuji si to jako včera, jak ty obrázky hodnotil umělecký ředitel slovy: No slečno, umění to není, ale můžeme to zkusit."  Po třídenním kolorování obrázků na zkoušku ji přijali.

„Má radost byla ale trochu zkalená tím, že jsem se doslechla, že se tam předtím konaly prověrky a za někoho mě tam přijali. Na mě to ale také zkoušeli. Každý měsíc byly takzvané plenárky, kde probíhalo takové nenápadné lákání. Ale odolala jsem."  A od kolorování se časem dostala i ke stříhání kresleného filmu. Vydržela u toho téměř padesát let.

Díky kolegovi v práci poznala i svého manžela. „Pořád přemýšlel, s kým by mě seznámil. Ale nikdy nemluvil o svém bratrovi. Potom ho pracovně poslali do Mongolska, a aby nebylo smutno jeho manželce, koupil jí od našeho podniku místo v zájezdu do Polska."

Nechtěla jet však sama. A tak přizvala i svého švagra. Marty budoucího manžela… Na zájezd do Polska v roce 1962 odjela Marta sama, z něj už se vracela s partnerem. Za rok, 22. listopadu, měli v Praze svatbu.

„Přesně v den, kdy zastřelili prezidenta Kennedyho!"